Jaro bylo toho roku brzy, sníh napadl už v březnu. Hanna Pavlivna si prohlížela svou zahradu, když si najednou u brány všimla dospívající dívky. Oblečená byla do jednoduchých šatů, podzimních kozaček a lehké bundy. Bylo vidět, že mrzne. Hanna pozvala dívku do domu, dala jí teplý čaj a začala se ptát: – Jak se jmenuješ? – Eleno… – Co tady u nás děláš? hledáš někoho? Anna přisunula talíř se sušenkami blíž k dívce. – Jste Hanna Pavlivna Demchenko? Žena byla překvapená. – Jsem. A co je potřeba?
Zde dívka začala plakat. – Má matka, tak dlouho jsem tě hledal… Dívka řekla, že dlouho hledala adresu své matky a nakonec ji našla. Matku nikdy neviděla, ale vždy doufala, že z ní bude šťastná. Hanna byla trochu zmatená, pak o tom přemýšlela a rozhodla se, že tohle je její šance na štěstí. Objala dívku a rozhodla se, že se pro ni stane skutečnou matkou. Začali spolu tedy žít, Hanna Eleně zajistila vše a Elena ji na oplátku velmi milovala.
Hanna ji oblékala, hladila, hýčkala lahůdkami, učila ji, jak se učit. Když vyrostla, provdala se za dobrého muže a porodila syna. Anna Pavlovna byla bez sebe radostí, ve své vnučce neslyšela ani duši. Až na smrtelné posteli přiznala, že jí před mnoha lety lhala. Nemá žádné děti. Když ale dívku uviděla, usoudila, že je to skutečný dárek. Za čin se omluvila. Olena ale tyto volby nepotřebovala, byla ráda, že se nechala jednou ošidit o adresu. Její biologická matka ji nepotřebovala, ale její skutečnou matkou se stala Anna Pavlivna.