Moje matka byla milenkou jednoho vdaného a bohatého muže. V důsledku jejich románku jsem se narodil já. Otec nám nijak nepomáhal a nikdy mě nenavštívil. Neměli jsme stálý domov, stále jsme se stěhovali, matka často měnila práci. Když mi bylo pět let, seznámila se s dalším mužem a rozhodla se být s ním, ale on jí dal podmínku, že ji vezme, jen pokud bude sama. A matka mě snadno a prostě vyměnila za tohoto muže.
Jednoduše mě přivezla k mému otci a dala mu všechny potřebné dokumenty. Zavolala na dveře jeho bytu, slyšela, jak se otevírá zámek, a utekla. A já zůstal stát. Dveře otevřel otec a on zůstal ohromený, když mě uviděl. Hned pochopil, kdo jsem. Zavedl mě do bytu. Jeho manželka mě přijala dobře, stejně jako jejich děti – dceru a syna. Otec mě chtěl nejprve dát do dětského domova, ale jeho žena to nedovolila, řekla, že za nic nemůžu. Byla to svatá žena. Zpočátku jsem čekal na svou biologickou matku, myslel jsem, že se pro mě brzy vrátí. Pak jsem přestal a začal matku svého otce nazývat mámou. Můj skutečný otec neměl žádné teplé city k dětem, a už vůbec ne ke mně. Mě považoval za přebytečný krk, ale pořád mě i ostatní členy rodiny uživil. Byl velmi despotickou osobou. Když přišel domů, všichni jsme se zamkli v dětském pokoji a snažili se mu nepadnout do očí.
Jeho žena nemohla odejít od mocného muže, děti by jí z principu nechtěl dát. Roky trpěla jeho nevěrami a záchvaty hněvu. Naučila se ho vyhýbat a když bylo třeba, potlačovala jeho hněv, chránila nás před hádkami a křikem. V domě byla tichá atmosféra, znali jsme jeho rozvrh a snažili se ho nerozčilovat. Hlavní bylo, že jsme nic nepotřebovali, a matka nám dávala lásku a něhu za dva.
A když nakonec odešel k další mladé milence, všichni jsme si oddechli. V té době jsme už byli prakticky dospělí. Sestra a bratr končili školu. Náhodou jsme byli stejně staří, a proto jsem se také připravoval na maturitní zkoušky. Takto jsme byli tři maturanti. Pomáhali jsme si navzájem, doháňeli učivo. Každý z nás snil o tom, že se dostane na prestižní univerzitu. Otec, i když k nám nebyl laskavý, slíbil, že nám zaplatí školné a dodržel své slovo. Úspěšně jsme se dostali na univerzitu a vystudovali jsme obory, o které jsme snili.
Pak se stalo, že náš otec zemřel. Po něm zůstalo dobré dědictví. Jeho poslední milence nic nepřipadlo – prostě ji nestihl vzít za ženu. A my jsme se stali plnoprávnými majiteli jeho firmy a velkých bankovních účtů. Pokračovali jsme v rozvoji byznysu. A nastal okamžik, kdy bylo nutné jet do zahraničí a otevřít pobočku. Rozhodli jsme se, že já budu hlavním v té pobočce. Navrhl jsem vzít s sebou naši matku – zasloužila si odjet do teplé země.
Moje sestra a bratr mou myšlenku podpořili. A tak nastal ten den, kdy jsme měli odjet. A najednou přijela moje biologická matka. Hned jsem ji poznal. Moje dětská paměť si její obraz uchovala na dlouhá léta. Rozhodla se najednou si na mě vzpomenout, když zjistila, že odjíždím: „Synku, já jsem tvoje skutečná matka! Nezapomněl jsi mě? Už jsi tak dospělý. Tak moc jsem tě postrádala a trápila se, jak žiješ.
Pojďme konečně žít spolu!“ Byl jsem šokován její drzostí: „Samozřejmě že si tě pamatuju! Pamatuju si, jak jsi utíkala od dveří, nechala mě ještě úplně malého. A ty nejsi moje matka. Moje matka teď jede se mnou. A tebe už vůbec nechci znát.“ Otočil jsem se a šel. A ani na chvíli toho nelituji. Moje matka je ta, která se nebála vzít dítě svého muže od cizí ženy, která mě vychovala v lásce a něze.
Seděla se mnou, když jsem byl nemocný, byla u mě, když mi poprvé zlámali srdce, uklidňovala mě po hádkách s přáteli, učila mě, odpouštěla mi lumpárny a hlouposti, snášela mé rozmary v pubertě, nikdy mi nepřipomínala, že nejsem její vlastní dítě. Pro ni jsem se stal synem, pro mě ona byla mámou! Jinou nemám! Odjeli jsme spolu do jiné země.
Tam jsem potkal svou budoucí ženu, mamince se velmi líbila a mají spolu dobrý vztah. Matka nebránila mému osobnímu štěstí, naopak, rozhodla se uspořádat si svůj život. Seznámila se s milým mužem, byl jsem jen rád. Zasloužila si své štěstí! Teď matka hodně cestuje, často navštěvuje své děti a vnoučata. Dívám se do jejích šťastných očí a chápu — jsem rád, že je součástí mého života. Je to můj anděl strážný!