Ženja žil v malé vesnici a jeho život byl tichý a klidný, ale s hořkými tóny. Matka ho opustila hned po narození, a od té doby vyrůstal s babičkou, která byla pro něj matkou i otcem. Všechno se změnilo jednoho dne, kdy k němu přišel soused a požádal ho, aby mu pomohl najít zbloudilou krávu. To byla běžná záležitost pro vesnického chlapce, ale to, co uslyšel poblíž staré farmy, způsobilo, že mu srdce začalo bít rychleji.
Zadýchaný a trochu vystrašený se Ženja přiblížil ke zvuku, který připomínal tichý kňučivý zvuk. Bál se, že to může být něco hrozného, ale když nahlédl do rohu, uviděl malé zázraku: rezavé štěně, které bylo zřejmě opuštěné a ponechané na pospas smrti. Bylo tak bezbranné, že Ženjovo srdce praskalo. Vzal ho, opatrně objal a rozhodl se, že nemůže nechat malého tvora umřít.
Ale to byla velká tajemství. Bál se, že babička štěně nepřijme a vyžene ho z domu. Proto se Ženja rozhodl ukrýt ho na staré farmě, kde pro něj postavil malý úkryt z kartonové krabice a starého dřeva. Bylo léto, a štěněmu nebyla zima.
Každý den po škole běžel Ženja k svému Pidkydkovi, snažil se najít něco k jídlu, co bylo málo, a trochu tepla. Jednoho dne se však vrátil na farmu a štěně tam nebylo. Panika ho zasáhla, běhal po celé vesnici a hledal ho, ale marně. A když se už stmívalo, uslyšel známý zvuk. Jeho srdce bilo v hrudi, když uviděl Pidkydka, jak kulhá na jednu nohu, jeho srst byla pokrytá krví a oči plné bolesti.
Vystrašený a beznadějný vzal Ženja Pidkydka do náruče a nesl ho domů. Babička, když je viděla, začala křičet, ale i ona nemohla přehlédnout, jak moc chlapec trpí. Podzim nastupoval a s každým dnem bylo čím dál tím chladněji. Ženja dělal všechno, co mohl, aby malého přítele zahřál. Dokonce spal s ním na staré farmě, objímal ho, zatímco on sám mrznul na kost.
Ale jednoho dne, když opět prošel celou noc, spící v blátě, Ženja se silně nachladil. Babička ho odvedla k lékaři, kde mu diagnostikovali akutní bronchitidu. Byl na pokraji sil, ale jeho srdce stále bilo nadějí, že se vše změní. Babička byla přísná, ale nemohla si nevšimnout, že její vnuk se nepostaral jen o psa — dal mu celou svou duši.
Všechna tato trápení přiměla babičku obrátit se na souseda a zjistit, proč se její vnuk změnil. A když se dozvěděla pravdu, vyrazila na starou farmu. Tam, v dešti, vzala Pidkydka domů, nakrmila ho, vykoupala a položila ho vedle Ženji. Když šla do kuchyně, vykřikla:
— Vstaňte, darmožrouti, je čas jíst, jinak celý život prospíte!
Ženja se probudil, když ho Pidkydko olízlo. Od štěstí mu klesla teplota a cítil, jak se mu vrací síly. To nebyl jen okamžik uzdravení — byla to nová kapitola v jejich životě. A teď už se Ženja nebál své babičky, protože věděl, že ona nejenom že ho miluje, ale také ho rozumí. A společně překonají jakékoli těžkosti.
To nebyl jen příběh o záchraně malého štěněte. Byl to příběh o lásce, která může překonat všechno — i ty nejtemnější časy.