Dokud jsem pracovala, téměř jsem neměla čas na vnoučata. Ale práci jsem nemohla opustit — peníze přece byly potřeba. Stále jsem čekala na ten okamžik, kdy půjdu do důchodu, a budu moct být skutečnou babičkou. A konečně přišel ten dlouho očekávaný moment, kdy jsem odešla do důchodu. Teď jsem mohla vyzvednout děti ze školky a školy. Často k nám rovnou přicházeli domů, a tam na ně vždy čekala moje pečivo.
Připravovala jsem pro ně s láskou, všechny své recepty — palačinky s marmeládou, buchty, pirohy s masem a zelím. Vnoučata byla vždy nadšená z toho, co připravím, a zvláště vnučka začala napodobovat mě a zkoušela péct podobné buchty. Ale něco mě začalo znepokojovat. Když jsem přinášela své pečivo k snachu, vždy byla něčím nespokojená. Po nějaké době mi syn řekl, že bych neměla nosit jídlo k nim domů. Byla jsem v šoku! Děti tak milují moje pečivo, a teď mi to zakazují? Začala jsem přemýšlet, co se stalo.
Ukázalo se, že celým problémem byla snacha. Nechávala mi připravovat jídlo bez rukavic. Bylo mi to nepříjemné, protože jsem nikdy neviděla, že by ona sama používala rukavice, a navíc v jejich domě žije kočka, a od ní je všude chlup. Vždy jsem vařila s čistýma rukama, tak proč mi to nemohla říct rovnou? Ale za zády mě s mým synem probírat – to je opravdu neslušné. Ale nejhorší je, že teď mě zajímá: co vlastně dělala s tím pečivem, které jsem jí přinášela? Vyhazovala to snad? Plýtvat jídlem, když děti to tak milují, to přece není lidské!