Nikdy bych neuvěřila, že moje dcera bude taková. Byla jsem pro ni vzorem, dala jsem jí vše, co jsem mohla, a teď jsem se stala její nonstop chůvou. Staví kariéru, tráví čas s přáteli a chodí na rande. Užívá si život naplno, a já… já sedím a čekám, až se o ni někdo postará.
Když se narodila její dcera, čekala jsem, že se něco změní. Ale její životní styl zůstal stejný. Dítě ji nezajímá. To je její dcera, ale proč bych ji měla vychovávat já? Vždyť jsem ji tak nevychovávala. Nesla jsem za ni odpovědnost, a teď by měla převzít odpovědnost za své vlastní dítě.
Ale není na to připravená. Dítě vlastně žije u mě, a já nevím, jak to všechno vydržím. Už stárnu, a ona je stále tak mladá. Říkám jí to, ale ona říká, že přeháním. Možná opravdu přeháním, ale její život jsou věčné večírky, a já se ani nedostanu na lékařské vyšetření.
Moji rodiče mě nepodporovali, všechno jsem tahala sama. Když jsem byla malá, byla jsem sama. Bylo mi líto, že se o mě nikdo nepostaral, ale s věkem jsem pochopila, že mi to dalo nezávislost. Naučila jsem se řešit problémy, aniž bych na někoho přenášela odpovědnost. Ano, občas mi chyběla láska, ale naopak jsem se stala silnější.
Měla jsem svou dceru vychovávat stejně. Dokonce ani moje kamarádky nechápou, jak těžké to pro mě je. Nemají ještě vnoučata, takže si nedokážou představit, jak náročné je v mém věku starat se o malé dítě. Jak může moje dcera tak málo milovat svou dceru? Kupuje jí všechno, co potřebuje, ale lásku za peníze nekoupíš.