„Vyřezal ze dřeva to, co už nemohl obejmout…“
Příběh starého řezbáře, který ztratil svou lásku – a vytvořil něco, co dojalo celé město
Dědečka Josefa znali všichni v malém českém městečku. Tichý muž, s laskavýma rukama a obličejem, který voněl dřevem a časem. Byl truhlářem a lidovým sochařem – bez velkých výstav, bez slávy, ale každé jeho dílo jako by mělo duši. Lidé říkali:
– Josef nedřevořeže. On ze dřeva osvobozuje duši.
Prožil 52 let po boku jediné ženy – Marie. Říkali jim „nerozluční“. Ona mu pekla jablečné závin, on jí opravil milovanou zahradní židli. Prý nikdy nešel spát, dokud jí nepolíbil čelo. Ani v sedmdesáti.
Snili o tom, že odejdou spolu. Ale život měl jiný plán.
Jednoho dne, po obědě, Marie usnula na verandě. A už se neprobudila.
Josef neplakal. Ticho. Týden, měsíc… Neotvíral dveře. A pak zmizel. Lidé si mysleli – odjel za dětmi. Ale byl nablízku.
Po půl roce si místní všimli zvláštní cestičky v lese, nedaleko jejich domu. Někdo ji vysekal. Vedla na malou mýtinu. A tam – stála dřevěná lavička. V ní byly vyřezané dvě postavy: muž a žena, sedící vedle sebe, držící se za ruce. Mezi nimi – hrnek čaje.
Pod lavičkou byl nápis:
„Pro Marii. Ještě chvilku si posedíme.“
Josef tam chodil každý den. Sedával vedle dřevěné Marie. Mluvil s ní. Někdy jen mlčel. Její tvář vyřezal z paměti – i s vráskami, jak si přála. Ne mladou. Skutečnou.
O rok později už nepřišel. Našli ho tam – seděl, jako vždy, držel ji za ruku. Usmíval se.
Starosta nařídil lavičku zachovat. Dnes tam chodí páry, rodiny, osamělí lidé. Někdo položí květinu. Jiný dopis. A někdo si jen tiše sedne… a taky mlčí.
Protože pravá láska neumírá. Stává se dřevem. Větrem. Lavičkou. Anebo jen — teplým místem v něčím srdci.