Ve staré vesnici, zahalené kouřem a mlhou, kde jen zřídka projížděla auta, stál dům, ve kterém kdysi zněl smích a kroky dětí. Teď v něm zůstali pouze dva staří lidé – babička Darina a dědeček Vasilyj. Kdysi snili o velkém domě, plném dětí, vnuků a radosti. Ale teď se jejich život proměnil v prázdnou ticho, které narušovalo jen štěkání vrabců a šelest listí.
Měli tři děti: dvě dcery a syna. Kdysi byli hrdostí rodiny. Ale s časem se vztahy s dětmi zhoršovaly. Nejprve se starší dcera přestěhovala do města, pak mladší odešla do zahraničí. Syn slíbil, že je bude navštěvovat, ale také zmizel – jeho život byl příliš složitý a daleko od venkovské jednoduchosti. V nějakém okamžiku, když Vasilyj a Darina už začali ztrácet naději, jejich děti přestaly přijíždět.
Zůstali sami, ale to nebyla jen fyzická prázdnota. Byla to duševní prázdnota, pocit, že je zradili, že na ně zapomněli. Babička Darina často seděla u okna a dívala se na silnici, doufajíc, že uvidí známé postavy, ale nikdo nepřicházel. Věděla, že čas ubíhá, a chápala, že jejich dny v této vesnici jsou omezené.
Jednoho dne, když podzim zbarvil lesy do červených a zlatých odstínů, se Darina a Vasilyj rozhodli, že už nechtějí zůstat sami. V jejich srdci byla poslední naděje, že pokud půjdou do domova pro seniory, možná tam alespoň někdo bude, kdo se o ně postará, kdo bude nablízku. Ale jejich stáří, stejně jako celý život, bylo jinak, než si představovali.
Jednoho večera, když bylo všechno klidné, seděli společně ve své malé, ale útulné místnosti. Vasilyj držel Darinu za ruku, jako v dobrých starých časech, když žili šťastně a nemohli si představit, že zůstanou osamoceni. Tiše řekl:
— Pamatuješ, jak jsme snili o vnoučatech, jak budeme s nimi chodit po těchto polích?
Darina se usmála skrz slzy.
— Pamatuju, — odpověděla. — Ale teď se zdá, že nás naše děti zapomněly.
V tu chvíli, jako zázrakem, jejich stín na dveřích zadrnčel. Uslyšeli kroky. Jejich srdce začala bít rychleji. Byl to syn, kterého už mnoho let neviděli. Vrátil se, a s ním byla jeho rodina. Řekl, že o tom hodně přemýšlel, litoval a pochopil, že nemůže nechat rodiče osamocené. Bylo to nečekané, ale zároveň dlouho očekávané zázraky.
Darina a Vasilyj nemohli uvěřit svým očím. V tu chvíli pochopili, že všechny ty roky smutku a osamělosti nebyly marné. Byli znovu spolu, i přes všechny překážky času a vzdálenosti. Láska a rodina – to bylo to, co dokázalo překonat všechny vzdálenosti a čas.
Ale i přes návrat syna zůstala v jejich duši navždy rána. Někdy, v noci, když dům ztichl, znovu cítili, jak je prázdnota vzdaluje od těch, které kdysi milovali a čekali. A přesto, v tomto okamžiku, kdy byla rodina znovu pohromadě, našli sílu žít dál.