Babička dlouho stála u vitríny a svírala malý papírový seznam. Zrak jí slábl, nohy se jí třásly, ale přesto si znovu přečetla názvy, aby se ujistila. Byly to léky, které jí předepsali po poslední hospitalizaci: pilulky na srdce, kapky, mast. A co je nejdůležitější – drahý lék, bez kterého by do pár dní onemocněla.
Přistoupila k pokladně, podala krabičku, slyšela součet – a cítila se jako rána do srdce. Peníze, které si doma pečlivě spočítala, se neshodovaly. Důchod jí přišel méně, než očekávala. A energie, potraviny – všechno jí vzali.
„Slečno… můžeme se bez toho obejít?“ zeptala se a ukázala na nejdražší položku.
„Bez toho je kurz bezvýznamný,“ odpověděla přísně lékárník.
Babička sklopila zrak.
„A co sleva? Možná nějaká speciální nabídka?…“
„Bohužel ne.“
Povzdechla si, sebrala drobné do třesoucí se ruky a uvědomila si: chybí sedmdesát rublů. Sedmdesát. Zvenčí to byla mizerná suma. Ale pro ni teď to byla propast.
Odešla od pokladny a posadila se na židli v rohu. Zírala na krabičku, jako by to bylo něco nedosažitelného. Pak ji tiše, téměř nepostřehnutelně zvedla a zastrčila do tašky… Neběžela, nedělala si starosti – šla k východu malými, pomalými krůčky.
Dveře už byly blízko, když za sebou uslyšela hlas:
„Ženo, počkejte.“
Hlas nebyl drsný, ne rozzlobený – byl překvapený. Byla to lékárníčka. Dohonila babičku a tiše řekla:
„Zapomněla jste účtenku.“
Babička zbledla. Sklopila oči a vytáhla krabičku.
„Já… já vám ji vrátím. Promiňte. Nechtěla jsem. Jen… opravdu ji potřebuji.“ „A já…“ její hlas se zlomil.
Dívka se na ni podívala jinak – jako by ji viděla poprvé. Ne nějakou potížistku. Ale člověk, který neměl kam jít.
„Počkej tady,“ řekla.
A šla za pult.
Babička chtěla odejít. Vyděšená. Zahanbená. Ale zůstala.
Lékárník se vrátil s taškou. Plnou. A uvnitř byl ten samý drahý lék.
„Vezmi si ho,“ řekla. „Je na účet lékárny. Máme charitu; někdy pomáháme potřebným.“
„Ale… ale já jsem nevěděla,“ zašeptala babička.
„Nemusíš to vědět. Hlavní je, že se cítíš lépe.“
Babičce se vhrkly slzy do očí. Dlouho držela tašku, jako by se bála, že se rozpustí.
Pak tiše řekla:
„Holka… děkuji ti. Zachránila jsi mě. Myslela jsem… že mě nikdo nepotřebuje.“
Lékárník se usmál.
„Jsi potřebná.“ Někdy se prostě musíš ozvat.
Tento příběh se rozšířil po okolí, ne kvůli krádeži, ale kvůli laskavosti, která převážila nad studem a chudobou.
Od té doby babička každý měsíc nosila do lékárny malý koláč nebo jablko – „jako poděkování“.
A lékárník všem říkal totéž:
„Kdybyste jen věděli, kolik lidí se prostě bojí požádat o pomoc…“
