„Pouze krásní lidé“ — tajné kritérium německého generála při výběru vězňů pro detenční středisko č. 36; anální styk byl horší než smrt.
Toto je podrobný souhrn osobního svědectví Tatiany Belinské, bývalé sovětské válečné zajenkyně, o jejích hrůzných zkušenostech v Bloku 7 pod kontrolou nacistických německých sil. Příběh je předložen v celku, bez chronologických značek, s upravenou gramatikou pro plynulý a profesionální přednes.
Příběh začíná na podzim roku 1992 v Kyjevě, kdy Tatiana Belinská, cítíc blížící se konec svého života, rozhodla zaznamenat vzpomínky, které si udržovala téměř pět desetiletí. V roce 1941 byla nadějnou devatenáctiletou studentkou medicíny na Kyjevské univerzitě, snící o kariéře chirurga. Její poklidný život s rodiči v bytě na Chreščatiku byl úplně zničen, když nacistické Německo v červnu 1941 napadlo Sovětský svaz.
Po pádu Kyjeva v září 1941 město zahalila hrůza masakrů v Babi Yar. Její otec zoufale snažil učinit svou dceru neviditelnou – umazal jí tvář hlínou a oblékly do hadrů – protože v tomto brutálním světě nebyla krása požehnáním, ale rozsudkem smrti. Tento pokus o neviditelnost však selhal jedno odpoledne v srpnu 1942 během razie SS. Mladý důstojník si jí všiml, ne kvůli chudobě, ale kvůli dokonalé symetrii rysů obličeje. Byla odvlečena za zoufalého křiku matky, kterou už nikdy neuviděla.
Tatiana byla naložena do přeplněného nákladního vlaku spolu s desítkami dalších žen v otřesných podmínkách. Po příjezdu do koncentračního tábora proběhlo zvláštní vybrání. Místo aby byla poslána na nucené práce nebo do plynových komor jako ostatní, upoutala pozornost generála Von Lessinga, muže posedlého pseudovědou eugeniky. Nepovažoval ji za člověka, ale za biologický vzorek s dokonale symetrickými rysy obličeje. Ona a pět dalších dívek, včetně Olgy, tanečnice z Minsku, a Heleny, pianistky z Oděsy, byly odvedeny do Bloku 7.
Blok 7 byl izolovaná červená cihlová budova, která děsivě zářila čistotou. Tam byly dívky koupány v horké vodě, oblékány do drahých hedvábných šatů, sebraných po zemřelých, a dobře krmeny. Von Lessing tomu říkal Projekt estetické obnovy. Věřil, že krása některých sovětských žen je důkazem ztracené árijské krve, kterou je třeba studovat, než bude vyhlazena.
Tato preferenční péče však měla hroznou cenu. Dívky byly nuceny udržovat fyzickou dokonalost, zatímco jejich duše byly systematicky ničené. Pokud jejich tváře prozrazovaly známky bolesti nebo strachu, byly trestány metodami, které nezanechávaly jizvy, například elektrickým šokem nebo nucením klečet na soli, protože Von Lessing nechtěl na svých „vzorcích“ připustit žádné „nedokonalosti“.
Do roku 1943 se experimenty pod vedením Dr. Krause stávaly stále sadističtějšími. Začali vstřikovat chemikálie přímo do obličejových svalů, aby studovali reakce svalů a elasticitu kůže bez anestézie. Olga trpěla nejvíce, když jí jedna strana obličeje ochrnula; místo slitování se však Von Lessing radoval, protože to zvýraznilo podkladovou kostní strukturu. Pořádaly se honosné večeře, při kterých byly dívky nuceny nosit večerní róby a podávat víno německým důstojníkům, působíc jako bezduché „živé sochy“.
Agónie dosáhla vrcholu, když Kraus prováděl experimenty s pigmentací očí. Tatianě byla přímo do očí injikována stříbrná sůl, aby se pokusili zesvětlit barvu jejích očí, což jí trvale oslepilo jedno oko. Mezitím Helena začala trpět psychickým zhroucením, a Kraus jí proto chirurgicky odstranil slzné kanálky, protože Von Lessing prohlásil, že uměleckému dílu není dovoleno plakat.
Když Rudá armáda začala v roce 1944 protiútok a blížila se, Von Lessing se propadl do šílenství. Rozhodl se provést „trvalou konzervaci“ svých vzorků. Helena byla první, kterou vzali do Krausovy laboratoře, a později se objevila ve skle naplněném formaldehydem, s kompletně odhalenou kůží obličeje, aby byly vidět svaly. Když si Tatiana uvědomila, že bude další obětí, dostala malý nůž od Very, uklízečky, která tajně pomáhala dívkám.
Během chaotické evakuace jedné noci v říjnu 1944, když dozorci snažili zničit všechny důkazy o Bloku 7, Tatiana použila nůž k zabití Hanse, generálova pomocníka. Zapálila laboratoř a spálila záznamy, filmy a Von Lessingovy morbidní vzorky. Při závěrečném zápasu byl Von Lessing těžce popálen vlastními laboratorními kyselinami. Tatiana a dívka jménem Zofia unikly přes pole plná mrtvol a bláta a nalezly svobodu uprostřed zkázy.
Když byla v lednu 1945 osvobozena Rudou armádou, utrpení nekončilo. Tatiana byla vyslýchána NKVD kvůli podezření ze spolupráce s nepřítelem – její zdravý vzhled a oblečení, které měla tehdy na sobě, vzbuzovaly podezření. Po očištění a návratu do Kyjeva v roce 1946 zjistila, že její rodiče jsou mrtví a její domov je jen hromadou popela. Svůj sen stát se lékařkou opustila, protože už nemohla snést vůni chemikálií ani pohled na nemocnici, která ji vždy připomínala Krause a Von Lessinga.
Po zbytek života žila klidně, provdala se za veterána a měla děti, ale tajemství Bloku 7 zůstalo skryté. Teprve na konci života si uvědomila, že skutečná krása nespočívá v symetrii obličeje, ale ve síle duše, která jí umožnila přežít. Svůj příběh zakončila uctěním svých padlých přátel: Olgy, Heleny a Iriny, zdůraznila, že nebyly čísly ani vzorky, ale lidmi, jejichž životy byly ukradeny lidskou krutostí ve jménu vědy a moci. Její závěrečné poselství varovalo, aby lidé nikdy nebyli proměněni v objekty ke studiu, a její konečné mlčení již nebylo strachem, ale klidem, který našla poté, co splnila svou povinnost svědčit o historii.
