Chladný večer, mokrá silnice, tichá pole. Lucas se zastavil, když uviděl převrácené auto, uvědomil si, že uvnitř je někdo živý, a vrhl se do ohně a kouře. Doslova vytáhl dívku z čelistí smrti, chránil ji svým tělem, když auto explodovalo, snášel popáleniny, ale nepustil ji.
Ležela v jeho náručí, stále slabá, když otevřela oči.
„Ty… jsi mě zachránil?“
„Jen jsem se tam náhodou ocitl,“ odpověděl ze zvyku.
Sanitka se už blížila, její světlomety prořezávaly mlhu. Záchranáři přiběhli, dívku zabalili a zkontrolovali Lucase. Zdálo se, že je po všem.
Ale tohle se stalo potom. Když dívku zvedali na nosítka, jeden ze záchranářů letmo prohlédl její doklady a najednou se otočil:
„Počkej… je to ta samá dívka?“
„Která?“ Lucas se zmateně zamračil.
Záchranář ztuhl a díval se z pasu na dívku. „Maria Duarte. Ta, co zmizela před třemi dny. Dcera toho podnikatele… koneckonců za ni nabídli tučné výkupné.“
Lucas vypadal ohromeně.„Já… já jsem nic nevěděla,“ sotva zašeptala Maria. „Myslela jsem, že to byla jen nehoda…“
Záchranáři si vyměnili pohledy.
„Ale nenašli auto, kde byli únosci naposledy viděni…“ zamumlal jeden z nich.
Lucas se znovu podíval na explodované auto a konečně si všiml: v příkopu ležel kus silného nylonového lana a poblíž roztrhaná taška se špinavými stopami po řetězu.
Nebyla to nehoda. A nebyla to nehoda. Někdo dívku vezl, něčí auto ji srazilo do příkopu, aby ji zabilo.
Lucas jí instinktivně stiskl ruku.
„Ať to byl kdokoli… vrátí se pro to, co ztratil,“ řekl tiše.
Maria zbledla.
Záchranáři ji na kolečkách odvezli do sanitky a jeden ze záchranářů se ostře dotkl Lucasova ramene:
„Raději jdi taky – ne kvůli popáleninám. Teď jsi jediný svědek.“
A v tu chvíli Lucas cítil něco zvláštního: jako by někdo stál ve tmě na okraji pole a pozoroval ho. Příliš nehybně. Příliš soustředěně. Otočil se – ale nikoho neviděl.
Jen mlha, ticho… a slabá záře cizích světlometů, která v okamžiku zhasla.
