Jmenuji se Arianne de Lorme. Narodila jsem se roku 1924 v Beaune, malém městě v Burgundsku proslulém vinicemi a dlouhou tradicí vinařství. Před válkou jsem studovala literaturu v Lyonu. Snila jsem o tom, že se stanu učitelkou. Během hodin domácí ekonomiky, na které mě matka nutila chodit, jsem si potají četla Baudelaira.
Můj život byl obyčejný, předvídatelný, chráněný — dokud německá okupace neproměnila Francii v rozparcelované území pod cizí mocí. Můj starší bratr Étienne patřil k prvním, kdo se v našem kraji přidal k odboji. Následovala jsem ho ne z odvahy, ale proto, že zůstat nečinná, zatímco byla naše země rozebírána kus po kuse, by pro mě znamenalo větší zradu než jakékoli riziko.
Roznášela jsem ilegální noviny, ukrývala židovské rodiny ve sklepech, přenášela šifrované zprávy mezi jednotlivými buňkami. V listopadu jsem byla udána. Nikdy jsem nezjistila kým. Zatklo mě gestapo, šest dní mě vyslýchali, a poté mě poslali do koncentračního tábora Ravensbrück na sever od Berlína.
Ravensbrück nebyl vyhlazovacím táborem jako Auschwitz nebo Treblinka, ale smrt tam prostupovala každý centimetr půdy. Mezi lety 1939 a 1945 prošly jeho branami desítky tisíc žen. Tisíce z nich se nikdy nevrátily. Popravy bez soudu, lékařské experimenty bez anestezie, nucené práce, které během několika týdnů zničily i silná těla.
Do tábora jsem dorazila v únoru 1943. Bylo mi devatenáct let, vážila jsem čtyřicet dva kilogramy a měla na sobě pruhovanou uniformu páchnoucí vlhkostí a levnou dezinfekcí. Během prvních týdnů jsem se naučila nepsaná pravidla: nedívat se dozorcům do očí, nepomáhat těm, kteří padli během ranních apelů, neptat se na ty, kdo zmizeli v noci. Přežít znamenalo stát se neviditelnou.
V tom jsem selhala.
Možná to byly mé světlé oči po bretaňské babičce. Možná to, že navzdory hladu ve mně ještě zůstávala stopa mládí. Týden za týdnem jsem přežívala způsobem, který přitahoval pozornost — a s ní i nebezpečí. Dozorci si mě začali všímat při inspekcích. Někteří rychle odvrátili pohled. Jiní jej drželi příliš dlouho.
A pak přišel generál Klaus von Richberg.
Poprvé vstoupil do našeho baráku v březnu 1943. Neřekl jediné slovo. Procházel mezi řadami vyčerpaných žen, ruce sepjaté za zády, a hodnotil nás pohledem obchodníka posuzujícího zboží. Když se zastavil přede mnou, vzduch zhoustl. Nepromluvil, jen krátce kývl na strážného a odešel.
O tři hodiny později mě odvedli. Už jsem nikdy nespala mezi ostatními vězeňkyněmi.
Von Richberg nebyl obyčejný důstojník. Veterán první světové války, nositel Železného kříže, potomek staré pruské rodiny. Oficiálně měl na starosti výběr ženské pracovní síly pro zbrojní továrny. Když však spatřil mě, jeho plán se změnil.
Tu noc mě zavedli do oddělené budovy z červených cihel. Byla tam kamna, záclony v oknech, ticho — téměř nesnesitelné po hluku tábora. Seděl v koženém křesle, dokonale upravený, se sklenkou červeného vína v ruce. Promluvil plynně francouzsky. Řekl jen: „Posaďte se.“
Pak začal hovořit o Baudelairovi.
To bylo nejděsivější. Nejednal se mnou jako s vězeňkyní. Mluvil o literatuře, filozofii, hudbě. Citoval básně. Vytvářel iluzi civilizovanosti, bublinu, v níž tábor neexistoval. A právě tato iluze byla horší než otevřené násilí — protože vyžadovala mou účast, předstírání normálnosti.
Brzy se vytvořila rutina. Byla jsem vyňata z nucených prací. Nedostávala jsem už pruhovanou uniformu, ale jednoduché čisté šaty. Jídla jsem měla víc — bílý chléb, někdy sýr, dokonce maso. Zatímco jiné ženy umíraly hlady sto metrů ode mě, já seděla u stolu s příborem. Každé sousto bylo plné viny.
Von Richberg patřil k té kategorii válečných zločinců, jejichž krutost byla rafinovaná. Neřídil popravy, neprováděl experimenty. Jeho násilí bylo ideologické. Věřil, že některé lidské bytosti mají právo vlastnit jiné.
Brzy jsem pochopila, že těhotenství není náhoda, ale cíl.
V archivech Třetí říše dnes existují dokumenty o eugenických programech, méně známých než Lebensborn, ale stejně ideologicky zatížených. Někteří příslušníci SS prováděli „osobní experimenty“ s cílem vytvořit podle jejich představ geneticky nadřazené potomstvo. Von Richberg ztratil jediného syna v Polsku roku 1939. Jeho manželka byla po několika potratech neplodná.
Pro něj jsem nebyla jen žena. Byla jsem projekt.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, oddělila jsem se od vlastního těla. Jinak bych nepřežila. Dítě ve mně nebylo jeho triumfem. Bylo samostatnou bytostí, která si zasloužila žít.
Mluvila jsem k němu v duchu. Vyprávěla mu o vinicích v Beaune, o jarním slunci, o knihách čtených pod stromy v Lyonu. Vytvářela jsem pro něj svět bez ostnatého drátu.
Von Richberg si pokládal ruku na mé břicho s téměř otcovským výrazem. Mluvil o budoucnosti, o vítězství Německa, o výchově dítěte podle „správných principů“. Neviděl v tom žádný rozpor.
Na počátku roku 1944 se jeho chování začalo měnit. Zprávy z fronty byly stále horší. Bombardování sílilo. V Říši narůstal chaos. I Ravensbrück dostával protichůdné rozkazy — zvyšovat produkci a zároveň snižovat příděly.
Von Richberg byl nervóznější. Při návštěvách méně mluvil. Dlouho mlčky hleděl z okna, jako by se snažil zahlédnout budoucnost, která mu unikala.
A já jsem v tichosti čekala.
Nevěděla jsem, zda se mé dítě narodí do světa svobody, nebo do světa, který bude ještě krutější. Věděla jsem jen jedno: i kdyby mi vzali všechno ostatní, paměť a vnitřní hlas mi vzít nemohli.
A právě v tom spočíval můj odpor.
