„Nečekaná cesta za vnukem“
Amálie snila o tom, že uvidí svého novorozeného vnoučka. Představovala si, jak si ho vezme do náruče, ucítí jeho drobné teplé tělíčko a zašeptá: „Babička je tady.“ Ale když jí její syn Marek odmítl přijet vyzvednout, srdce jí sevřel smutek. Věděla – pokud se nevydá sama, možná už ho nikdy neuvidí.
„Mami, nemám teď čas,“ řekl Marek do telefonu. „Musím pomoct Kamile, máme hosty. Jindy, ano?“
Amálie se zadívala z okna. Den byl chladný, ale jasný. Ideální na to, vidět vnoučka poprvé. „Jsi si jistý? Je to jen pár minut autem…“ prosila.
„Mami, ne teď. Musím končit.“ — a zavěsil.
Ztěžka si povzdechla. V poslední době cítila, že se Marek odcizuje. Začalo to po jeho svatbě s Kamilou – dívkou z bohaté rodiny z Karlových Varů. Na rozdíl od Amálie, která Marka vychovávala sama v malém bytě v Brně, Kamilin život byl vždy pohodlný.
Od té doby se Amálie často cítila jako nevítaný stín minulosti. Jako by se její syn styděl za své kořeny.
Ale ten den prostě nedokázala jen sedět a čekat. Podívala se na své chodítko a rozhodla se: půjde pěšky. I kdyby jí to mělo trvat celý den.
Zabalila tašku s věcmi a malým dárkem pro vnoučka – starou hračkou, se kterou si kdysi hrál sám Marek. Oblékla si teplou bundu, šálu a vyrazila.
Cesta byla těžká. Musela se často zastavovat, aby si odpočinula. Uplynuly dvě hodiny. Tři. Čtyři. Vítr sílil, ale ona šla dál.
Po pěti hodinách, vyčerpaná, ale odhodlaná, dorazila k jejich modernímu domu. Srdce jí bušilo očekáváním.
Zazvonila. Dveře otevřel Marek a v jeho obličeji se zračilo překvapení i podráždění.
„Mami?! Co tady děláš?“ zeptal se tvrdě.
„Přišla jsem… Chci vidět vnoučka,“ řekla tiše, i když se jí třásly nohy.
Marek vyšel ven a dveře za sebou přivřel.
„Teď nemůžeš dovnitř. Řekl jsem ti, že jindy.“
„Ty se zlobíš?.. Šla jsem k tobě pět hodin pěšky, Marku…“
„To mě nezajímá! Teď to nejde. Odejdi!“ — práskl dveřmi.
Amálie zůstala stát jako opařená. Potlačila slzy. Nechtěla dělat scénu, a tak vytáhla z tašky balíček se vzkazem „Od babičky“ a položila ho ke dveřím. Pak se pomalu otočila a vydala se zpět.
Naštěstí ji po chvíli zastavila sousedka paní Kasavetová se svým starým autem. Jakmile viděla, v jakém je Amálie stavu, vzala ji domů.
Jakmile dorazily, Amálii se podlomila kolena. Položila se na gauč, přiložila led na nohy a usnula rovnou tam.
Mezitím u Marka končila návštěva. Když vyprovázel hosty, všiml si balíčku u dveří.
„Co to je?“ zamumlal a zvedl ho. Byla na něm poznámka: „Od babičky“.
Otevřel ho a uvnitř byla jeho stará hračka – plyšový medvídek z dětství. Zadržel dech. Sedl si na schody, svíral hračku a cítil, jak mu stékají slzy.
Vyšla Kamilka.
„Marku, děje se něco?“
„Moje máma šla pět hodin pěšky… a já ji vyhodil. Styděl jsem se za to, odkud pocházím…“
Kamilka ho objala.
„Musíme to napravit,“ zašeptala.
O půl hodiny později Marek stál před maminým bytem. Měl ještě její klíče. Odemkl a našel ji, jak spí na gauči s ledem na nohách a slzami na tvářích.
„Mami…“
„Marku? Proč jsi tady?“
„Nehýbej se…“ — vzal ji do náruče, odnesl do postele, připravil nový led a udělal čaj s chlebíčky.
Když seděli u stolu, Marek jí všechno přiznal.
„Já věděla, že se stydíš… ale pořád jsi můj syn. A teď i otec,“ řekla tiše. A odpustila mu.
Druhý den ráno ji odvezl k sobě. Amálie konečně spatřila malého Honzíka. Kamilka se jí omluvila a strávili spolu krásný den.
Brzy na to Marek navrhl, aby se k nim maminka přestěhovala. Už nikdy neměla být sama.