Natalya se chystala navštívit svého syna ve městě na její narozeniny. Bydlela ve vesnici kousek od svého syna. Autobus tam jezdil dvakrát denně – v šest ráno a ve čtyři večer. Museli jsme jet prvním autobusem, protože Nataliin syn nechtěl zůstat přes noc kvůli přístupu Oksaniny snachy k ní.
Měla jeden problém – autobus přijel do města brzy a její syn se snachou v tu dobu většinou ještě spali. Musel jsem sedět na lavičce a čekat do osmi ráno. Její snacha ji nepřátelsky pozdravila. — Proč, Natalyo Fedorivno, nerada sedíš ve své vesnici? Jste starý člověk, musíte myslet na své zdraví. A váš příchod je pro nás velmi nevhodný. Před odjezdem byste alespoň zavolal Natalya se vdala ve dvaceti letech. Její budoucí manžel byl o pět let starší než ona a nedávno, po absolvování zemědělského ústavu v nepřítomnosti, získal místo mechanika v garáži JZD. Natalya pracovala jako vedoucí skladu JZD. Jednou v klubu při tanci k ní přistoupil pohledný chlap a požádal ji, aby tančila.
— Saša, představil se. Tak se potkali a po tanci v klubu už na ně čekali místní borci. “Mechaniku, vykládáš naše dívky?” Je tu někdo, koho lze vyprovodit, – prohlásil nejagilnější z nich. — A můžeš napsat prohlášení…., — odpověděl Saša. — Ve dvou kopiích ……. Uvidíme za sedmdesát dva týdnů,“ dodal po odmlce. Chlapci zůstali stát, pravděpodobně strávili to, co slyšeli.
Svatba byla skromná. Manžel neměl nikoho kromě svého mladšího bratra, který byl po absolvování ústavu právě přijat jako vedoucí oddělení bytových a komunálních služeb ve městě. Bratři byli vychováni v sirotčinci. Natašini rodiče byli chudí lidé, oba pracovali jako obyčejní dělníci v JZD.
Stůl byl prostřen v domě rodičů. Pozvali nejbližší lidi, kde vedoucí JZD a předali jim klíče od domu, který byl přidělen Sašovi jako specialistovi. O rok později byla Natasha přivedena k porodu. “Čekám s dvojčaty a vyprovodím ji,” řekl muž. Oba snili o dvou miminkách najednou – chlapci a holčičce. Porod proběhl dobře, řekl chlapec. O dvě hodiny později přinesli Natašin hladový syn.
Když ho krmila, vstoupila na oddělení lékařka a primářka porodnice Věra Vasylivna. Manažer se dobře znal s Natašinými rodiči. Než nastoupila do léčebného ústavu, žila s rodiči ve stejné vesnici a byli sousedé. — Dnes jedna matka porodila syna a napsala zamítavý dopis. Svalila žloutenku a odešla. Nemohli jsme ji přesvědčit. Kocourek je zdravý a moc hezký.
Když se odmlčel, zeptal se Vera Vasilievna, chtěla jsi dvojčata? Možná vzít to dítě? Je škoda ho dát do útulku. A váš manžel sám byl vychován v sirotčinci. Asi mu to nebude vadit? A vše zařídíme, jako kdybyste porodili dvojčata. Pak dodala: — Pokud nechcete, můžeme adopci formalizovat.
Ale zabere to tolik času a pro dítě to bude těžké. Zda vám ho dají, nebo ne, se zatím neví. Vira Vasylievna byla dobrá specialistka a prostě úžasný člověk. Možná proto, že dobře znala rodinu Natalie, oslovila ji s tímto nezákonným návrhem. A možná v té době byli lidé jiní, lidštější.
Natalya nemohla říct ani slovo, protože k ní dav cítil city. – Myslíš. Za pár let nám poděkujete, dodal doktor. A odešli. Saša přišla do nemocnice večer. – Vím, co je sirotčinec. Nechte je formalizovat narození dvojčat, rozhodl. Sasha se přijel seznámit se svou ženou a dvojčaty na přední Volze. Předal manželce obrovskou kytici růží, manažerovi láhev sektu a bonboniéru a vzal obě děti do náruče.
“Posaď se, hrdinko matko!” – zavtipkoval – sám předseda přikázal vzít jeho auto. Řidič otevřel dveře před Natálkou: – napumpovaný vánkem, jako královna! Rozhodli se pojmenovat svého syna Pavel a adoptovaného syna Petra na počest apoštolů, protože oba se narodili 12. července. Děti vyrůstaly jinak. Jestliže byl Petryk hodný chlapec, pak byl Pavlyk smělý a zlobivý.
Oba vystudovali školu v rodné vesnici, oba nastoupili na vysoké školy. A nikdo z nich neuhádl, že jeden z nich je nepůvodní. Marina, Peterova manželka, byla přátelská žena a svou tchyni nikdy neoslovovala „matko“. Pavlova manželka Oksana ji nazývala pouze prostředním jménem a chovala se k ní se špatně skrývaným opovržením.
Bydleli ve městě, dvacet minut cesty autobusem. Žili tři, vnukovi už bylo patnáct let. Naposledy je měla před pěti lety, když Saša zemřel. Petr žil v Kyjevě, ale jeho matku navštěvovali každý rok. Přišli jsme všichni čtyři se dvěma vnoučaty. Když byl Saša pryč, Marina řekla: “Mami, pojď bydlet k nám, budeš tu sama.”
O to více — u vás doma. Bez táty to bude těžké. “Dokud mi nohy budou ještě fungovat, budu žít déle a tam to bude vidět,” odpověděla.