A jednou ke mně přivedli dívku s silným pohmožděním ruky. Prohlédl jsem ji, udělal rentgen, ale nic vážného se neukázalo. Přesto mě zaujal určitý defekt její ruky.
Ukázalo se, že má vrozenou patologii: prsty jsou téměř nepohyblivé, zápěstí se téměř nezohýbá. Rodiče si stěžovali, že si nemohou dovolit operaci a chirurgové jim řekli, že šance na nápravu defektu nejsou příliš velké. Tento případ mi přišel velmi zajímavý, už jsem si představoval, jaké manipulace budu muset udělat, abych pomohl dívce.
O několik dní po prohlídce jsem požádal rodiče dívky, aby ji přivedli na operaci do mé soukromé kliniky, ujistil jsem je, že vše udělám úplně zdarma. Jen po operaci budou muset zaplatit za fyzioterapii, ale ani to nebyl problém, domluvil jsem se se známým specialistou. Rodiče trochu pochybovali o úspěchu operace, protože jim dlouho tvrdili, že jejich dítěti nelze pomoci, a proto se mě zeptali: — Jaké záruky máme, že naší dceři nebude hůř? — Víš, pianistkou z ní asi nebude, ale ruku bude moci používat docela dobře, pokud bude po operaci podstupovat terapii.
Držet tužku určitě zvládne, takže problémy s psaním mít nebude. Ale do rozhovoru se zapojila sama dívka: — Pane doktore, budu moci malovat? Tak bych si přála naučit se malovat krásně! S úsměvem jsem ji ujistil, že i to pro ni bude možné. Nastal čas operace, ta probíhla úspěšně, a po ní rodiče pravidelně vodili mou malou pacientku na fyzioterapii. Když po roce přišli na kontrolu, dívka, celá rozzářená, mi podala obrázek. Na papíře byl nakreslený květ s barevnými okvětními lístky a dole napsáno: „Děkuji, lékaři!“ Napsané nejistým dětským písmem. A víte, nikdy v životě jsem nedostal cennější dárek…