Sto let. Celé století. Pro mnohé téměř mýtické číslo. Pro ně — společná cesta, po které kráčely bok po boku od prvního výkřiku, od chvíle, kdy se v domě porodní báby ve vesnici Liběchov narodily dvě naprosto stejné holčičky. Jmenovaly se Marie a Josefína. Dvojčata, která nikdo nepoznal od sebe. Jen babička řekla: „Tahle je Marie. V očích má vzdor. A tahle — Josefína. Tichá jako večerní déšť.“
Bylo jim čtrnáct, když do vesnice přišli Němci. Otec odešel do odboje, matka začala ukrývat uprchlíky ve sklepě. Děti války — naučily se být odvážné příliš brzy. Marie tehdy řekla Josefíně:
— Když jedna z nás zemře, druhá bude žít za obě.
A přísahaly si, že budou spolu až do konce. Anebo za dvě, pokud osud rozhodne jinak.
Po válce se přestěhovaly do Prahy, kde studovaly na zdravotní sestry. Žily na koleji, spaly v jedné posteli, měly jeden kabát pro obě. Josefína se zamilovala první — do mladého inženýra ze Slovenska. Marie se nejdřív radovala, ale pak… přestala spát. Až po letech přiznala:
— Taky jsem ho milovala. Ale jsi moje sestra. Nemohla jsem.
Marie se vdala později. Za muže, kterého si vážila, ale nemilovala. „Láska není všechno,“ říkala, když prala pleny. Josefína porodila dceru, Marie syna. Zase vychovávaly děti spolu: v jednom bytě, z jedné polévky. Josefína uměla uklidnit. Marie ochránit. Spolu byly celý svět.
Když jejich manželé zemřeli téměř ve stejnou dobu, neplakaly. Podívaly se na sebe a řekly:
— Tak už jsme zase jen my dvě. Jako v dětství.
V šedesáti letech se odstěhovaly na venkov, do domu, který si samy postavily na dědečkově pozemku. Zahrada, jezírko, dřevo na zimu. Ráno jedna vařila kaši, druhá šla pro mléko. Večer jedna četla nahlas, druhá šila.
Každý večer měly rituál: vzít se za ruce.
— Přežily jsme další den. Spolu. — říkala Marie.
— Děkuji za něj. — odpovídala Josefína.
V devadesáti už špatně chodily, ale smály se stárnutí. Když jim sociální pracovnice přinesla chodítka, Marie zamumlala:
— A kde jsou vozíky na závody?
Josefína začala vyšívat obrazy s citáty z Bible a Čechova. Marie psala dopisy vnoučatům ručně, s lisovanými květinami ze zahrady. Vedly klub pletení pro vdovy a vařily obědy pro potřebné.
— Stáří není konec. Je to jen jiný způsob, jak sloužit životu, — říkala Josefína.
V roce 2025 oslavily sto let. Na oslavu přijelo 42 příbuzných: pravnoučata, vnučky, dokonce prapraneteř z Kanady. Všichni plakali, když se babičky postavily vedle sebe a řekly:
— Nejsme světice. Hádaly jsme se. Někdy spolu nemluvily. Ale vždycky jsme si zvolily jedna druhou.
— Byly jsme silné každá jinak. Ale spolu — nezlomitelné.
O dva týdny později Josefína už neprocitla. Odejela tiše, ze spánku, jako by věděla, že slavnost skončila a může jít. Marie tiše seděla u její postele. Pak jí složila ruce na hrudi, vzala si její vlněný šátek a lehla si do vedlejší postele.
Žila ještě půl roku. Moc nemluvila. Jen jednou — pravnučce:
— Nejsem sama. Čeká na mě.
Když Marie odešla, pohřbili je do jednoho hrobu. Dvě fotografie. Jeden náhrobek. A nápis:
„Narodily jsme se spolu. Šly jsme spolu. Odešly jsme spolu. Všechno jsme sdílely napůl. I století.“