Miluji svou mámu, ale její lakota zničila náš vztah. Zpočátku, jako dítěti, mi to připadalo jako „zdravé šetření“, ale čím jsem byla starší, tím víc jsem si uvědomovala, že šetří jen na mně. Když pak odmítla zaplatit mi studium na vysněné univerzitě, náš vztah se úplně zhoršil. Nechtěla jsem jít studovat kamkoli jen proto, abych studovala, a tak jsem se rozhodla rok pracovat a zkusit se příští rok dostat na státní formu studia. Ani tehdy se mi to nepodařilo, a tak jsem se na univerzitu dostala až po dvou letech.
Vystudovala jsem školu, o které jsem snila, získala dobrou práci a uspořádala si osobní život – celkově žiji život, o kterém jsem v dětství snila. Ale každá vzpomínka na mámu mi trhá srdce. Nedokážu pochopit, proč si nikdy neodkládala aspoň nějaké peníze, aby mi jednou mohla pomoct. Všichni moji známí dostali od rodičů podporu nejen při přijímačkách, ale i při hledání práce nebo při pořádání svatby. Protože rodiče věděli, že není snadné vstoupit do dospělého života.
Byla jsem velmi hodná dcera – nikdy jsem se nehádala, všechno jsem plnila, pilně se učila a dokonce se starala o nemocnou babičku v pubertě. Ale moje snaha nikoho nezajímala. A když jsem mámě řekla, že potřebuji peníze na školu, jen na mě zakřičela: „Když ses nedostala, tak běž pracovat, když na to nemáš mozek! Ani korunu ode mě nedostaneš!“
O čtyři roky později se do stejné situace dostal můj bratr. Ale ten mlčet nechtěl a mámě narovinu řekl: „Když jsi nás rodila, tak tě nenapadlo, že bychom potřebovali vzdělání? Nebo si myslíš, že bez školy získáme nějakou normální práci?“ Máma si pak stěžovala svým kamarádkám, jak má nevděčné děti, že jí nejsme vděční aspoň za to, že nás krmila a oblékala. A že si máme na vzdělání vydělat sami. Její kamarádky však měly jiný názor, a tak nakonec zůstala úplně sama.
S mámou jsem se nikdy neshodla, a i když jsem nakonec začala studovat, udržovala jsem kontakt jen s bratrem. Studovala jsem a pracovala zároveň, a tak se mi podařilo naspořit peníze, abych bratrovi zaplatila první rok na univerzitě. Máma teď jen volá, aby nám připomněla, že jsme její „dlužníci“ a máme povinnost ji zabezpečit. Ale my to dělat nechceme. Už jen proto, že dřív nám nebyla ochotná pomoci a dodnes toho vůbec nelituje. A přitom máma vždy dobře vydělávala, ale my jsme s bratrem žili velmi chudě – nosili jsme obnošené oblečení po příbuzných, sladkosti a ovoce jsme měli jen o svátcích, protože nám je někdo přinesl, a nové hračky jsme dostávali jen na narozeniny nebo Vánoce.
Souhlasím s tím, že si rodiče nevybíráme a měli bychom je milovat za to, že nás vychovali. Ale nejsem si jistá, že si moje máma tu lásku zaslouží. Protože normální máma by se ke svým dětem takto nikdy nezachovala.
A co si o tom myslíte vy?