Гaliна a Petr byli přátelé od dětství. Už v mateřské škole byli nerozluční. Dětství přerostlo v pubertální zamilovanost a nakonec v dospělé city. Seděli v jedné lavici, chlapec jí nosil batoh, doprovázel ji domů. Už od dětství Petr říkal, že ji vezme za ženu. Celá vesnice je brala jako manžele. Galina už dlouho čekala, kdy ji Petr požádá o ruku. Ale on z nějakého důvodu váhal. V malé vesnici se o všem vědělo, a tak všichni čekali na jejich svatbu. Tento den měl pro Petra velmi dobré novinky. Mladý pár se procházel po břehu řeky, když Galina sklonila hlavu a tiše řekla: — Mám jednu novinku. Budeme mít dítě. Petr chvíli mlčel, a pak řekl: — Dobře, v sobotu čekej svatební hosty. Dívka radostí poskočila, aniž si všimla, že na jeho tváři není žádná radost. A tady přišel dlouho očekávaný den. Galina s matkou a sestrou připravily spoustu chutných pokrmů, prostřely stůl a uklidily. Galina ale o ničem neřekla rodině, chtěla to mít jako překvapení.
A přesto se připravovali, protože očekávali hosty. Tento den se dívka nemohla uklidnit. Každých pět minut vyhlížela z okna. Už začínala být nervózní. Hosté přišli, sedli si ke stolu, ale ona stále poslouchala každý zvuk, který přicházel ze dvora. Několikrát běžela ven. Slunce už zapadlo a Petr stále nepřišel. Druhý den Galina seděla na zastávce a už ani neplakala. Zdálo se, že všechny slzy už vyplakala v noci. Uvědomovala si, že ji Petr opustil. Přemýšlela, co dál, protože za několik měsíců se o její hanbě dozví celá vesnice. Jak se podívat lidem do očí? A co rodiče? Co řeknou? Náhle se jí někdo dotkl ruky. Zvedla hlavu, ani nestihla se vzpamatovat, když ji objal chlapec asi šestiletý a začal plakat, říkajíc: — Maminko, maminko, kde jsi byla? Tak dlouho jsem tě hledal! Galina nechápala, co se děje. Přiběhl nějaký muž, asi otec. Snažil se vzít dítě, ale chlapec ji ještě pevněji objal. Galina objala dítě a uklidnila ho. Muž jen seděl vedle. Když chlapec usnul, začal vyprávět: — Omlouvám se. Denys velmi truchlí po své matce. Zůstal se mnou. Vůbec se takhle nechová. Ani nevím, co ho to vzalo. A co se stalo u vás? Proč máte oči plačící? A Galina mu náhle všechno vyprávěla. Chvíli mlčel, pak navrhl: — Tak se za mě vdávej. Denys si tě nevybral náhodou za maminku. Možná je to znamení osudu. A tvoje dítě budu vychovávat jako vlastní. A možná nám Bůh dá i vlastní děti. — Ale ani nevím, jak se jmenujete. — řekla dívka. — Alexander. — Odpověděl neznámý. — A mě říkají Galina. O měsíc později uspořádali malou svatbu. Přestěhovali se na vesnici k Alexandru, daleko od drbů vesničanů. Tamní lidé ji přijali dobře, protože Alexandra respektovali za jeho pracovitost a spravedlnost. A navíc byl upřímný a hodný, nikdy neodmítal lidi, kteří k němu přišli o pomoc. Galina netušila, že její manžel je předsedou kolchozu. Velmi se zamilovali a měli spolu ještě dvě děti. Milovali je všechny jako vlastní. Po mnoha letech se u nich doma sešli děti a vnoučata. Oslavovali zlatou svatbu rodičů. Denys sklonil hlavu na matčino rameno a tiše řekl: — Pamatuješ, maminko, jak jsem k tobě poprvé přišel? Věděl jsem, že nejsi moje matka. Ale cítil jsem, že jsi moje, že mě budeš milovat a neopustíš.