Vdala jsem se ve dvaceti letech. Získala jsem manžela a syna (můj ženich už měl tříletého syna). Jeho rodina mě přijala – osamělou, hladovou, nešťastnou – a milovali mě. Okamžitě jsem chtěla syna adoptovat, protože v dokumentech neměl uvedenou matku, ale manžel to nechtěl. Řekl, že všechno má svůj čas. Neodporovala jsem, i když mě to překvapilo. Jeho příběh – když vynecháme detaily – je starý jako svět. Mladý, naivní, zamiloval se, dozvěděl se, že bude otcem, milovaná porodila a mizerná matka se rozplynula v mlze.
Syna jsem od prvního dne považovala za svého. Jinak to být nemohlo! Syn mého milovaného manžela je i můj syn! Ať si kdo chce co chce říká, jinak to být nemůže! Není sice geneticky můj, ale je můj – blízký, milovaný! Po nějaké době mi manžel dal ten nejdražší dárek: porodila jsem dceru! Lepší dárek neexistuje! Mám dceru, syna, chytrého, pohledného manžela. Co víc si žena může přát?
Máme dost úspor, nehladovíme, manžel si nestěžuje – je něžný a laskavý, takže vše je v pořádku. A pak se na mě zase usmálo štěstí – po pár letech od narození dcery jsem porodila dalšího syna! Byla jsem tak šťastná, že jsem měla chuť běhat po městě a každému říkat, jak jsem šťastná žena! Mám dceru a dva syny. Nejstaršímu bylo skoro šest let.
Byl to laskavý kluk, pomáhal mi se vším, mimochodem mě hned od začátku oslovoval “mami” a považoval mě za svou vlastní (biologickou) matku. Co si pamatuje dítě, kterému byly tři roky? I on si myslel, že jsem s ním byla odjakživa. Ještě několikrát jsem se snažila nadhodit téma adopce, ale od manžela jsem slyšela vždy jen jednu odpověď: „Všechno má svůj čas.“ A pak, když měl jít do školy a bylo mu šest, se mě manžel sám zeptal, jestli ho pořád chci adoptovat. Měla jsem obrovskou radost! Jak se říká: vím, že je můj syn, ale dokázat to nemohu! Sepsali jsme dokumenty, všechno podepsali, a do kolonky matka napsali moje jméno. Konečně jsem byla oficiální matkou tří dětí!
Pak jsem se manžela zeptala, proč s tím tak dlouho váhal? Víte, co mi odpověděl? Bál se! Bál se, že nám to nevyjde, že se rozejdeme, že porodím vlastní děti a změním postoj ke staršímu synovi, bál se všeho. Nejdřív jsem se rozčílila, přiznávám, nazvala jsem ho hlupákem, ale pak jsem se zamyslela – vždyť i já bych se bála. Už mu někdo jednou ublížil – jak mohl hned věřit?
Omluvila jsem se mu, a do domu se vrátila radost! Od té doby uplynulo mnoho let. Nejstaršímu synovi je už 19, dceři 16, nejmladšímu 14. Nejstarší studuje na vysoké škole, dostal se sám, peníze jsme mu dali jen na přípravu. Moje pýcha, chytrý kluk, vyrostl z něj krásný muž – celý já! Teď s manželem spoříme na bydlení pro něj – chce bydlet sám, ale to je pochopitelné, je dospělý, chce svobodu. Je zodpovědný, seriózní. Možná mu k dvacátým narozeninám darujeme malý byt, šetříme už dlouho.
Ale o to nejde. To hlavní přišlo potom! Bylo to na podzim, v době zkoušek. Stalo se něco nečekaného. Jednou přijel syn na víkend domů. Bydlíme v okresním městě, kde nejsou vysoké školy, a on studuje v krajském městě, asi hodinu cesty od nás. Přišel večer, pátek, byl doma asi dvě hodiny, s tátou (mým manželem) něco vařili v kuchyni. Dcera šla s kamarádkami ven, nejmladší hrál venku fotbal. Já seděla v pokoji a pletla, když jsem nečekaně zaslechla rozhovor z kuchyně. Mluvili potichu, asi abych to neslyšela, ale já mám od dětství špatný zrak, zato sluch výborný – slyším i to, co slyšet nemám.
Syn říkal manželovi, že už pár měsíců ho na zastávce sleduje nějaká žena. Nepřistupuje k němu, jen stojí a pozoruje. Začal proto raději chodit hlavní ulicí, kde je více lidí. Říct, že jsem vstala z postele, nestačí – hned jsem volala nadřízenému a řekla, že v pondělí přijdu později, máme dobré vztahy. Uplynuly dva dny a v pondělí jsme šli syna doprovodit na zastávku – chtěla jsem tu ženskou vidět! A viděli jsme ji! Jakmile ji manžel zahlédl, udělalo se mi špatně (a to se jen tak něčeho neleknu, zvlášť když jde o mé děti): bylo jasno, objevila se „matinka“, hrůza!
Jak si náš bystrý a pozorný syn nevšiml té podoby, nechápu (přitom studuje veterinární lékařství – tam musíš poznat charakter i podle zvířete!). Ale on ji přece nikdy neviděl a ani by ho nenapadlo něco takového. Říkám si – vyprovodím syna na autobus a pak s ní promluvím – otevřeně, srdcem: kde jsi byla těch 19 let? Ale než jsem se rozhlédla, byla pryč!
Pět dní jsme byli jak na jehlách. V pátek jsme čekali na syna – ta paní se neukázala. Ale v sedm večer ta „matka“ dorazila k nám domů! A hned ode dveří: „Dobrý den, synku, já jsem tvoje matka!“
Matka? MATKA?! Kde jsi byla, když osmnáctiletý mladík zůstal s malým dítětem sám? Když se od něj všichni odvrátili? Kde jsi byla, když jsem běhala s chlapečkem o třetí ráno do nemocnice, protože měl horečku, dusil se a sanitky byly všechny na výjezdu? A teď přišla – máte ji uznat za matku, pohostit, uložit do postele!
Syn byl v šoku, manžel rozrušený, a já měla v hlavě jen jedno – roztrhat tu matku na kusy a konec! Ale… syn se ke mně otočil a zeptal se: „Mami, lidé nelhali? Ty nejsi moje biologická máma?“ Jak je možné, že mlčet je tak těžké? Proč si lidé nehlídají vlastní životy?
A já nenašla lepší odpověď než říct:
„Jsem tvoje matka… jen ne geneticky.“
Víte, co udělal můj syn? Přišel ke mně a objal mě! Jako když byl malý, objal mě kolem krku a zašeptal mi do ucha:
„Ty jsi moje máma. Jediná!“