Jestliže žijete s partnerem, kvůli kterému vám neustále klesá sebevědomí, nemá ve vašem životě co dělat. Jenže někdy strach ze samoty převáží nad touhou po štěstí, a tak zůstáváme v nevhodných vztazích příliš dlouho. I když nám v nich není dobře. Najít odvahu odejít z destruktivního vztahu není snadné, ale muž z tohoto příběhu byl doveden do bodu, kdy už neměl jinou možnost. Tady je, co napsal:
„Svatba mé nevlastní dcery se měla konat 3. srpna. Posledního půl roku byly ona i její matka zcela pohlcené přípravami (říkám ‚její matka‘, protože jsme nebyli manželé, i když jsme spolu několik let žili). V prosinci minulého roku nevlastní dcera dokončila vysokou školu. Zaplatil jsem jí studium, celkem 40 tisíc dolarů, přestože šlo o státní univerzitu. Během celého studia žila s námi. Když dokončila střední školu, koupil jsem jí auto, aby mohla sama dojíždět.
Občas si na ni vzpomněl její otec – lenoch, který do její výchovy a vzdělání neinvestoval ani haléř. Ale její matka ho stále miluje a chce, aby byl součástí jejich života. Časem vždy zmizel z města i jejich životů, lámal srdce a nedodržoval sliby. Na svatbu mělo být maximálně 250 hostů. Připravil jsem svůj seznam dvaceti lidí, které jsem chtěl pozvat, protože jsem platil celé svatební veselí. Slíbili, že mé hosty zařadí do celkového seznamu. Oznámil jsem tedy těmto lidem, že se nemusí na tento den ničím jiným zabývat.
V sobotu jsem na golfovém hřišti potkal kamaráda ze seznamu a zeptal se ho, jestli přijde. Řekl, že ne, protože nebyl pozván. Ukázal mi zprávu, kterou dostal – nebylo to pozvání. Moje jméno tam nebylo vůbec uvedeno. Zato jméno nevěsty a jejího otce ano. To vedlo k velké hádce s mojí partnerkou. Později jsem zjistil, že nikdo z mého seznamu nebyl zařazen, protože ‚250 lidí je moc‘. Byl jsem naštvaný, ale nic jsem nezmohl. Řekla: ‚Pokud někdo pozvání odmítne, můžeš někoho přizvat.‘
To byla ta největší facka. Celý den i nálada byly zničené. Včera jsme měli nedělní oběd s rodinou ženicha. Dorazil nečekaný host – ‚pravý táta‘. U stolu moje nevlastní dcera oznámila, že právě on ji povede k oltáři. Všichni zajásali: ‚To je krásné!‘, ‚Skvělé rozhodnutí!‘
Asi nikdy jsem se necítil tak ponížený. Třásl jsem se. Chvíli trvalo, než jsem se ovládl. Upřímně, chtělo se mi buď brečet, nebo mu jednu vrazit, nebo obojí. Když jsem se trochu uklidnil, vstal jsem a řekl, že chci pronést přípitek. Nepamatuji si přesně slova, ale smysl byl následující:
— Rád bych pronesl přípitek.
— V uších mi zněl cinkot sklenic.
— Bylo mi potěšením být součástí této rodiny posledních deset let.
— V tuto chvíli cítím obrovskou vděčnost k nevěstě a ženichovi, protože mi otevřeli oči.
Lidé se usmívali.
— Ukázali mi, že v této rodině neznamenám to, co jsem si myslel.
Výrazy se změnily na překvapené.
— Myslel jsem si, že jsem hlava rodiny, někdo, koho si váží a na koho se obrací o pomoc. Teď si připadám jako bankomat, který vydává peníze – a nic víc. Protože jsem nebyl uveden na pozvánkách ani jako hostitel, ani jako otec, předávám své finanční závazky jeho skutečnému otci.
— Popřejme mladému páru šťastný společný život!
Napil jsem se a dodal: — Můžete se rozejít.
Je to sobecké? Mám zaplatit 40–50 tisíc za svatbu, na kterou nikoho nemůžu pozvat a nemám s ní nic společného? Tím jsem s tím vším skončil. Rozešel jsem se s partnerkou a její dcerou. Včera jsem převedl peníze z našeho společného účtu (neměla práci od doby, co se ke mně nastěhovala). Dnes jsem obvolal všechny svatební dodavatele, kterým jsem zaplatil zálohy, a většina mi peníze vrátila. Ztratil jsem asi 1500 dolarů za pronájem místa, ale jinak vše šlo dobře.
Takže: chtěla jsi, aby na pozvánce byl uveden ‚skutečný táta‘, aby tě vedl k oltáři a seděl v čele stolu? Výborně. Skutečný táta to také může celé zaplatit.
Ta žena a její dcera už u mě nebydlí. Přestěhovaly se k ženichovi. Snažil jsem se nebýt malicherný, když si braly ‚své věci‘. Tím to skončilo. Vyměnil jsem zámky a teď je čas to oslavit.
Nemůžu uvěřit, kolik pozornosti můj příběh přitáhl. Velmi si vážím všech vzkazů a podpory od cizích lidí. Pokud se dozvím něco o té svatbě, dám vědět. Ale po pravdě – aktivně po tom nepátrám. Slyšel jsem jen, že teď zkoušejí ušetřit a chtějí, aby ženichovi rodiče přispěli. Moje bývalá partnerka spálila poslední most, když se pokusila po tom rodinném obědě napsat si šek z našeho společného účtu. Jenže já už v tu dobu všechny peníze převedl. Možná jsem větší parchant než ona. Ale věděl jsem, že to zkusí.“