Více než rok jsem se starala o svého vnuka, trávila s ním celé dny, ale dál už to dělat nebudu. Nejspíš mě budete soudit. Ale mohu své rozhodnutí vysvětlit. Myslím, že nakonec se mnou budete souhlasit: prostě nemám jinou možnost.
Jde o to, že už mi je 82 let. Uznejte sami, to není málo. A mé dceři je nyní 52. Před rokem porodila syna. Moje dcera není vdaná. Nějak se jí v životě s muži nedařilo. Přesto se mnohokrát pokoušela založit rodinu a vždycky moc toužila stát se matkou. Jenže se jí to dlouho nedařilo.
Pak se najednou stal zázrak — dcera zjistila, že je těhotná. Otec dítěte ji přemlouval, aby šla na potrat. Říkal jí: „Na co budeš v tomhle věku rodit?!“ Ale dcera se rozhodla dítě si nechat. Těhotenství i porod byly velmi těžké. A už po třech měsících musela dcera nastoupit zpátky do práce — otec dítěte jí nepomáhal a bylo třeba z něčeho žít a dítě živit taky.
Dlouho jsme s dcerou přemýšlely, co dělat. Rozhodly jsme, že se o malého Sašenku budu starat já. Věděla jsem, že to bude těžké, ale netušila jsem, že až tak. Večer jsem padala únavou, ráno nemohla vstát z postele. Prostě už nemám sílu starat se o malé dítě.
Vydržela jsem celý rok. Ale dál už opravdu nemohu. Nemám vůbec žádné síly. Řekla jsem dceři, že už se o Sašenku dál starat nezvládnu. Možná to ode mě nebylo správné, ale cítím, že pokud to takhle bude pokračovat, tak mě ta zátěž brzy zničí. Myslím, že mám ve svém věku plné právo na klidné stáří a odpočinek.