Petro se svou rodinou již dlouho žije v rodném domě. Starší bratr Oleksij se oženil s ženou z města. Dědictví Petro s manželkou neřešili. Vlastně to, že mladší syn by měl mít dům, protože právě on s manželkou se starali o staré rodiče, bylo v rodině považováno za samozřejmé. Tak to bývá v našich vesnicích, kdo se staral o rodiče, ten má dům. A Oleksij celá ta léta mlčel, o dům neprojevoval zájem. Oleksij s manželkou přijížděli jen jednou za rok, na Zelené svátky. Rodiče často nenavštěvovali, nepomáhali jim, a o bílém domě nikdy neprojevili žádné nároky, o tomto tématu se nikdy nemluvilo.
Dům byl starý a lehce nakloněný, zdi praskaly, a tak Petro částečně zboural staré stavby, posílil zdi cihlami, na co vydal slušné peníze, které samozřejmě vydělal sám. A postavil novou saunu, krásně opravil plot. Udělal z rodného dvora krásné a útulné místo. Všechno v rodinách bylo klidné, tiché a harmonické. Dokud jednou nepřišel Oleksij. Řekl, že ho žena vyhodila, a teď nemá kde bydlet, bude žít v rodné vesnici. Takové zprávy samozřejmě Petru moc nepotěšily. Nakonec to, co udělal, nebylo málo, přestavěl skoro vše, co bylo potřeba, a Oleksij přišel do všeho hotového. Navíc se choval, jako by to bylo jeho právo, přišel bez upozornění a nezeptal se bratra, jestli může zůstat v domě.
Nekryli mu stůl. Svým chováním dávali najevo, že nepřítomného hosta nechceme. Uložili ho do nejmenšího pokoje. Dětem se muselo v jejich ložnici zúžit místo. Druhý den Oleksij spál až do oběda. Byl téměř nemožné projít do kuchyně, aniž bys mu nešlapal na nohu. Venkovští lidé vstávají brzy, protože musí udělat spoustu práce, a tuhle spí a spí. Když se probudil, hned požádal o jídlo. Petrova manželka mu ohřála polévku, dala maso. Najedl se a zase šel spát.
„Jak se chceš živit?“ opatrně se zeptala Petrova manželka svého bratra. „Jak dlouho tu budeš? Mám rodinu, doma není místo.“
Oleksij zprvu mlčel, pak sebevědomě odpověděl, že se možná smíří se svou ženou.
Po celodenním spánku koukal Oleksij celou noc na televizi se silným zvukem, který byl slyšet po celém domě. Kvůli němu nikdo nemohl spát, a všichni musí vstávat brzy. Během dne spí a v noci se dívá na televizi.
Rodina dlouho mlčela, ale pak manželka Petrova nějak zaslechla rozhovor, kdy Oleksij mluvil se svou manželkou: „Proces běží, už pochopili, že tady zůstanu dlouho, ať vědí, že dům je i můj. A je mi jedno, co Petro postavil. Nikdo ho o to nežádal. Takže všechno je v pořádku. Brzy všechno dosáhneme, ještě chvíli počkej.“
Uslyšela to a řekla manželovi. „Tak a tak, Oleksij a jeho žena to mají v plánu, chce si vzít domov, na který má zálusk.“
Petro šel k bratrovi do pokoje, posbíral všechny jeho věci a vyhodil je na ulici. Řekl, že bratr už nemá přijít, že měli dům rozdělit dřív, než spadne, a ne přijít, když už je všechno hotové a ještě si nárokuje nějaká práva.
Oleksij řekl, že tak snadno dům rodičů Petrovi nechat nehodlá. Ale Petrovi drží všichni sousedé, protože vědí, že se staral o rodiče a dům obnovil. Na jeho straně je pravda, oni ho nenechají!