Nejsem z těch lidí, kteří vynášejí problémy své rodiny na veřejné odsouzení, ale nikdy jsem si nemyslela, že se dostanu do takové situace. Jsem velmi zklamaná a nerozumím tomu — jestli je dnes mladá generace taková chytrá a „rozumná“, nebo jestli je to jenom náš zeť, který nás dostal do takové situace. Jsme dobrá, spokojená rodina. Máme jedinou dceru. A samozřejmě jsme celý život žili a snažili se jen pro ni. A v budoucnu – ona byla naší nadějí a oporou – tak jsem si to myslela až do nedávna.
Nedávno se naše dcera vdala. Zeť pochází z prosté rodiny, která nemá žádné velké statky: má matku a sestru. Samozřejmě, že jsme pro jedinou dceru uspořádali velmi velkou svatbu, téměř na náš účet – ona to tak chtěla. A samozřejmě, většina nákladů na svatbu padla na nás.
Ale nebyli jsme proti, protože většina hostů byla z naší strany; a upřímně řečeno, hned jsme věděli, že zeť nemá na takové výdaje peníze, jeho matka je sama nezvládne, takže jsme to všechno přijali bez jakýchkoli výčitek. Na svatbu jsme dceři darovali byt. Byt je v dobrém domě a lokalitě, jen v horším stavu: žili v něm nájemníci, než jsme ho koupili. Ale opravy jsme s manželem už dělat neplánovali. A tak, svatba byla, mladí šli bydlet do bytu, do svého vlastního bydlení. Doufala jsem, že za darovanou částku začnou ihned dělat opravy v bytě, ale oni hned koupili zeťovi auto. Ne, proti autu nic nemám, protože chápu, že auto je potřebná věc, zvlášť pro mladé. Ale právě jeho rodina dala na svatbu jen drobné — a na samotnou událost taky moc nepřispěli. My jsme nepožadovali peníze za svatbu, protože jsme počítali s opravou bytu.
A teď to vypadá, jako bychom mu koupili auto místo opravy bytu? A potřebujeme to? Nedávno jsem přišla k dceři na návštěvu a začala si stěžovat, že v bytě je potřeba oprava a že jak chtějí mít děti v takových rozpadlých zdech. A představte si, co mi řekl zeť? — Já tady nejsem hospodář, a nic dělat nebudu. Převeďte na mě polovinu bytu, pak o opravě můžeme přemýšlet. Co? Převest polovinu? Tato slova mě zarmoutila a naštvala zároveň. Ani jsem nevěděla, co říct, a pokud se náhodou rozejdou, tak zeť bude mít nárok na polovinu bytu, a má takový charakter, že se od něčeho neodmítneme.
Ale nejvíc mě mrzí, že dcera stála a mlčela. Jak to? My se staráme o její budoucnost, a ona mlčí? Se zetěm teď nemluvím. S dcerou taky, zatím nemám chuť se s ní bavit. Všechna má iluze a naděje na naši dobrou budoucnost s manželem se rozplývají jako dým. A teď se vás chci zeptat: „Měli bychom vůbec pomáhat dospělým dětem? Možná by si měli na svatbu a byty vydělat sami? Jen tak si budou všechno vážit a zůstanou lidskými, protože budou vědět, že vše v životě se získává těžkou prací.“