Je mi 32 roky a nyní jsem podruhé vdaná. Poprvé jsem se vdala během studia, ale náš sňatek netrval dlouho. Poté jsem byla dlouho sama, hodně studovala a pracovala. Před druhým manželstvím jsem měla úspěšnou kariéru a dvě nemovitosti. Jednu jsem si koupila, udělala tam hezký rekonstrukci, druhou – malý jednopokojový byt – mi zanechala babička. Plánovala jsem ho trochu opravit a pronajímat. Bohdan žil se svou matkou v malém rodinném domku. Dříve žili v bytě, ale poté si jeho bratr založil rodinu a rozhodli se přestěhovat do rodinného domu. Dům vyžadoval opravy a neustálé investice. Vydělávali, co mohli, a všechno dávali do domu – střechu propustil, stěny promrzaly.
Když jsme se s Bohdanem rozhodli žít spolu, přestěhoval se ke mně. Svatební obřad jsme nepořádali, pouze jsme se podepsali. V té době jsem už čekala dítě. Kariéra šla stranou, a protože jsem byla zvyklá být samostatná, pronajala jsem svůj druhý byt. A tady začala pravidelně chodit tchyně. Často se v rozhovorech objevovala myšlenka, že je jí těžko žít samotné. Když žila se synem, on se staral o zahradu a dům opravoval, teď to nezvládá. Nejprve tchyně navrhla, že bychom se přestěhovali k ní, pomohla by s dítětem a společnými silami bychom opravili dům. Mluvila o tom, jak nám tam bude skvěle, zejména dítěti. O přestěhování jsem vůbec neuvažovala a tchyně to pochopila, takže začala přistupovat k problému jinak: říkala mému muži, že bez něj to nezvládne. Nechtěla jsem zasahovat do vztahů mezi matkou a synem, ani do jejich majetkových záležitostí, takže jsem prostě navrhla, aby tchyně prodala dům a koupila byt – pak by měla méně starostí. Tchyně na to rozhořčeně odpověděla: „Ne všichni mají možnost koupit byt, za dům dostanou málo, na byt to nebude stačit. Nechci jít do komunálních služeb.“ A pak jednoho dne zazvonil zvonek. Byli to muž a tchyně. Tchyně byla spokojená a přinesla svůj známý jablečný koláč. Posadili jsme se na čaj a tchyně řekla: „Pomysleli jsme s Bohdanem, co kdybych se přestěhovala do tvého jednopokojového bytu? Bude to k vám blíž, budu tam jezdit a hlídat vnoučka, a navíc se mi těžko žije sama. A náš dům bude fungovat jako chalupa.“ Byla jsem tak překvapená, že jsem jen řekla: „Promyslíme to.“
Ale jakmile za tchyní zavřely dveře, zavolala jsem muže na vážný rozhovor. Zeptala jsem se, proč bychom měli řešit bytové problémy jeho matky, když ona svou bytovou situaci vyřešila tím, že dala svůj byt jinému synovi. Bohdan se urazil: „Jaká jsme rodina, když každý má své problémy?“ Babiččin byt jsem pronajala, tchyně zůstala žít ve svém domě a Bohdan stále pomáhá matce podle svých možností. Tchyně se na mě naštvala. Všechno mohlo vyjít: já bych šla do jednopokojového bytu a dům by byl jako chalupa, kde bychom se mohli všichni sejít v létě. Ale já ji nepodpořila…