Začalo to s mým bývalým manželem jako v romantickém filmu. Jednoho dne jsem si užívala chvíli v kavárně a neznámý muž se zeptal: „Můžu si k vám přisednout?“ Samozřejmě jsem souhlasila a o rok později jsem souhlasila, že si ho vezmu. Bylo to krásné a péče, kterou mi věnoval, byla úžasná. Stali jsme se párem a naše vztahy byly ideální. Byla to šílená láska a za půl roku jsme zjistili, že v naší rodině bude nový člen. Když jsem tuto zprávu řekla Artemovi, byl naprosto nadšený. Celých devět měsíců se jen staral o mě a naše dítě.
Samozřejmě jsme tuto novinu brzy oznámili mé tchyni, která reagovala velmi nejednoznačně, nebo přesněji — nijak. Bylo to pro mě šokující, ale Artem mě tolik objal, že jsem na její reakci zapomněla — a pak ji úplně ignorovala. Moje těhotenství probíhalo velmi dobře, všechny testy byly v normě a cítila jsem se skvěle, připravovala jsem se na roli matky. V den porodu jsem trpěla více než 15 hodin, byla jsem vyčerpaná, ale hodně jsem se snažila. Pak si pamatuji jen to, jak se narodila moje princezna a jak jsem po vyčerpání usnula. Probudila jsem se, když do pokoje přišel lékař. Pamatuji si, jak jsem se probudila, když řekl: „Gratuluji k narození dívky. Musím vám oznámit, že dítě má problémy s páteří a bohužel diagnóza je neútěšná — je to sto procentní invalidita. Doporučuji vám napsat souhlas o odřeknutí dítěte.“ „To nemůže být, všechny testy byly v pořádku. Jak se to mohlo stát?“ „Je to vzácný případ, ale stává se to. Jste připraveni nést tento náklad celý život? Zamyslete se nad mými slovy.“ Poté vše zůstalo v mlze. Pamatuji si bezohledná slova svého manžela v telefonu: „Vyber si: buď já, nebo to dítě. Nechci tady mít invalida.“ Reakce tchyně také nepřekvapila. Dostala jsem sms: „Ať vás s tímhle dítětem už nikdy nevidím.“ Bylo mi tak bolestně a smutno, že všichni moji blízcí mě a naši holčičku odmítli.
Tehdy jsem pochopila, že od tohoto momentu jsme se Sofinkou proti celému světu. Z porodnice nás vzala moje stará kamarádka, která nám nabídla, že u ní budeme bydlet. Sofinka byla normální dítě, vyvíjela se stejně jako ostatní děti, kromě toho, že nemohla sedět a chodit. Jednou jsme byly na hřišti a oslovila mě stará paní, která mi doporučila, abychom s dcerou jeli k dědovi Ivanu na vesnici, který léčí takové nemoci. Večer jsme vyrazily k němu na vesnici. A víte, po měsící a půl moje holčička už chodila.
Postupně se už vůbec nelišila od ostatních dětí a plně si užívala dětství. Poslala jsem ji do školky, sama jsem našla dobře placenou práci a o rok později jsme si vzaly na úvěr malý, ale náš byt. Jednou, když jsme s Sofinkou šly ze školky, zazvonil telefon. Na druhé straně jsem slyšela tato slova: „Anno, přijeďte do nemocnice. Váš manžel je ve vážném stavu na JIP po nehodě.“ „Děláte si legraci, já nemám manžela,“ odpověděla jsem a položila telefon. Po půl roce mě doma čekala tchyně spolu s Artemem na vozíku. V jejich očích bylo vidět, jak jsou překvapeni, že vidí naprosto zdravou holčičku, od které se předtím vzdali. Omlouvali se — a tchyně mě jen prosila, abych přijala bývalého manžela do naší rodiny. „Nezajímají mě vaše omluvy, vy jste nás s dcerou vyškrtli ze svého života, takže teď my vás vyškrtáváme. Nechceme žádného invalida.“