Mám staršího bratra Petra a už téměř 20 let žije v USA. Člověk by si řekl – má dům, je v důchodu, děti dospělé – tak co víc potřebuje? Jen si užívat života. Ale ne. Pro mě bylo obrovským překvapením, když jsem se dozvěděl, že bratr chce prodat dům, který mi před 20 lety daroval. Ukázalo se, že teď nutně potřebuje peníze – pro vnuka na studia – a tak se rozhodl prodat dům, ve kterém sám nebydlel skoro čtvrt století. A všechno by to možná ještě šlo, kdyby v tom domě nebydlela moje rodina a já.
Vzbudil mě telefonát v šest ráno – volal Petr:
— Ahoj, Vasile. Jak se máš?
— Zdravím. No, nějak to jde, proč voláš tak brzy? Něco se stalo?
— Ale ne, zapomněl jsem, že u vás je ráno. Všechno v pořádku, jen jsem s tebou chtěl probrat ten dům.
— A co s ním?
— Víš, potřebuji peníze a rozhodl jsem se ho prodat. Podle papírů je pořád můj, takže jako majitel s ním můžu dělat, co chci. Měli byste si začít hledat nové bydlení. Nespěchej – máš měsíc – věřím, že to zvládneš.
Říct, že jsem byl v šoku, je slabé slovo. Když mi Petr tenkrát dům přenechal, vůbec mě nenapadlo, že ho musím přepsat na sebe – věřil jsem mu. Chápu, že jsem ho nepostavil já, ale on se do něj přece nechtěl vracet. Když jsem se do domu nastěhoval, bylo mi 18 a byl jsem svobodný. Teď mám manželku a tři děti – kam s nimi půjdu? Navíc jsme do toho domu hodně investovali.
Postavili jsme bazén, vyměnili všechna okna a rozvody, postavili garáž, pečovali o zahradu – do úprav domu jsem vložil tolik peněz, že bych si za ně dnes koupil byt. A teď? Mám jen tak odejít a všechno zůstane bratrovi? To je spravedlivé?
A navíc – stěhovat se z domu, ve kterém jsem žil 20 let, do nájmu, to člověka neláká. Nemám peníze na koupi nového bydlení. Nechápe to bratr? Ani nenavrhl, že bychom si peníze z prodeje rozdělili. Tohle má být rodina?
Moje velká chyba byla, že jsem dům nikdy nepřepsal na sebe – ale kdo by čekal, že vlastní bratr udělá něco takového…