Viktor Andrijovyč už dávno ztratil zájem o život, protože před pěti lety zemřela jeho milovaná manželka. Od té doby se jeho život stal monotónním a velmi smutným. Žil v bytě se svým synem Olegem, který nebyl podobný jemu. Spolu s Ludmilou ho vždy vychovávali jako správného a důstojného muže, ale Oleg neustále pil alkohol, přiváděl domů podezřelé lidi a nechtěl pracovat.
„Už ti je 40 let, a pořád se chováš jako dítě. Uspořádej si svůj život, dej mi klid na stáří,“ říkal otec synovi.
„Rozhodl ses mluvit, nebo co? Měl bys mlčet. Jdi raději do obchodu a kup to, co jsi koupil včera,“ přikazoval Oleg.
„Nic ti kupovat nebudu. Jdi si sám. Už jsem unavený z tebe,“ zamručel Viktor.
„Takhle se osměluješ, starý člověk. Už se nebojíš? Tak se koukej starat o kuchyni, dneska ti sem přijdou přátelé,“ pokračoval Oleg v rozkazování.
„Ty a tvoji přátelé už mě unavili. Všechno si dělej sám, už nechci běhat za tebou a doufat, že se probereš,“ odpověděl Viktor beznadějně a odešel do svého pokoje.
Viktor vždy doufal, že Oleg se stane právníkem nebo ekonomem. Ale v mládí spáchal trestný čin, za který ho poslali na pár let do vězení. Proto Oleg nikam nešel, nechtěl se učit. Viktor před dvaceti lety přepsal na něj svou chalupu, kde kdysi žil se svou milovanou Ludmilou. Ale Viktor si nikdy nemyslel, že Oleg dům hned prodá a peníze prohýří. Po celý život toho litoval, ale dům už se vrátit nedal.
„Už se blíží Nový rok, ale nemám s kým slavit,“ pomyslel si Viktor nahlas a oči se mu naplnily slzami.
Syn Viktora nikdy nebral vážně, neustále ho urážel a ponížoval před ostatními. Dnes měli Olegovi přátelé přijít na návštěvu, a tak se Viktor rozhodl jít na procházku, aby nikoho neviděl. Venku padal sníh, lidé spěchali na nákupy a připravovali se na svátky. Viktor se díval na dospělé, kteří byli v doprovodu svých manželek, a smutnil, že už mnoho let není jeho milovaná žena u něj.
Viktor ani nepostřehl, jak ho nohy zavedly na nádraží. Koupil si lístek do toho městečka, kde žil ve stejném domě, a nastoupil do električky, aniž by věděl, co dělá. „Miláčku, brzy budu u tebe,“ pomyslel si Viktor a usnul.
Když dorazil do městečka, vystoupil na stanici a hluboce vdechl vůni svého rodného místa. Rozhodl se projít po místech, která milovala jeho manželka. Vstoupil do obchodu a pozdravil Zinu, kterou znal mnoho let.
„Viktore Andrijovyči, to jsou oči, kterým neuvěřím. Co tady děláš? Dům jste prý prodali,“ podivila se žena.
„Ano, prodali. Přišel jsem za manželkou, chci s ní slavit Nový rok, i když už nejsme spolu,“ odpověděl muž smutně.
„Nechoďte ven, je zima a večer je hlášen další sněhový příval,“ řekla Zina s obavou o svého dávného známého.
„Nic mi nebude, nebojím se už ničeho. Ty mi raději dej ty bonbóny. Ludmila je měla ráda. A přines mi litrový džus se dvěma sklenicemi. Nezapomeň na sáček,“ Viktor tiše vypočítával, co potřebuje. Zdálo se, že čím tišeji mluví, tím méně ho bolí duše.
Zina vše připravila, zaplatila a Viktor pomalu vyšel z obchodu. Slzy jí stékaly po tvářích. „Chudák, úplně osamělý!“ pomyslela si, když si utírala oči.
Viktor prošel známou čtvrtí, obešel svou chalupu, kde prožil více než polovinu života, a pak se vydal na hřbitov. „Tak jsem tady, miláčku, chci tento svátek slavit s tebou,“ řekl muž a díval se na fotografii své zemřelé manželky.
Vybalil její oblíbený dort, položil ho na zem a hluboce si povzdychl, uvědomujíc si, že už mu nikdo nepomůže ho nakrájet a jíst s čajem. Uplynuly dvě hodiny a Viktor stále seděl vedle své milované ženy.
„Ludmilko, vezmeš mě k sobě? Už nemůžu žít, bez tebe mi nic nechybí. A náš syn se chová hrozně, mám pocit, že to není můj syn. Jak mám žít, Ludmilo, bez tebe?“ Viktor tiše plakal.
Znovu se podíval na fotografii své manželky, ale ona na něj koukala, jako by ho chtěla odehnat. Rozhodl se tam zůstat celou sváteční noc, nechtělo se mu vracet domů. Nevadil mu ani mráz, ani sněhový příděl. Cítil se dobře a v teple vedle ženy, kterou tolik miloval.
Náhle uslyšel kroky za sebou. Na chvíli se lekl, kdo by mohl přijít v tuto hodinu? Srdce mu bušilo strachem.
„Viktore Andrijovyči? To jsi ty?“ ozval se známý hlas.
„Ženo! Vyděsila jsi mě. Co děláš v tuto hodinu tady?“ ulevil si Viktor.
„Vždyť víš, že i můj muž tu leží. Ale co ti řeknu, Vítku, není dobré rušit jejich duše. Pojď ke mně domů, mám tam koláč,“ řekla žena s úsměvem.
Byla to sousedka, která žila vedle něj a Ludmily téměř 40 let. Žila sama, její syn Evgenija Alexandrovna byl dospělý a ženatý, nechtěla žít s ním a jeho rodinou.
„Nechci zasahovat do života mladé rodiny, tady mi to vyhovuje,“ dodala o svém synovi Evgenij.
„A já už nemám kam jít, můj syn se stal špatným člověkem. Neúctí mě, nemá rád. Nevím, kde jsem udělal chybu a proč se ho nepodařilo vychovat. S Ludmilou jsme do něj vložili vše, ale marně. Ona ho nakonec zklamala, její srdce nevydrželo takové zacházení od syna,“ řekl Viktor a otřel si slzy.
„Víťo, nevím, jestli budeš na mě a na Ludmile zlobit, ale nemohu ti skrývat pravdu. Oleg není tvůj syn. Ludmila ho adoptovala. V porodnici její vlastní syn nepřežil. Jak moc plakala. Ale osud jí poslal mladou dívku, která porodila krásného chlapce a opustila ho. Dívka byla z problémové rodiny, neměla peníze. A bylo divné, že takové alkoholické matce se narodilo zdravé dítě. Ludmila si ho vzala, pojmenovala ho Oleg. Bála se ti to říct, nechtěla ti způsobit bolest,“ řekla Evgenija Alexandrovna a zmlkla.
Viktor se zhroutil, ale rychle se vzpamatoval a řekl: „Nezlobím se na tebe ani na mou milovanou manželku. Všechno chápu. Škoda, že mi tuto pravdu zatajila. Ale teď jsem rád, že to vím, konečně rozumím, proč je takový. Nejsem to já, ale genetika,“ usmál se muž.
Celou noc mluvili o minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Viktor se uvolnil, začal se usmívat. Zdálo se, že staří lidé našli klid v sobě navzájem.
„Ženo, děkuji ti za pohostinnost! Bylo mi potěšením tě vidět. Ale už musím jet, je neslušné zůstat dlouho na návštěvě,“ řekl Viktor a chystal se odejít.
„Víťo, neodcházej. Přišla jsem speciálně pro tebe. Zinočka mi řekla, že jsi přijel. Přišla jsem tě pozvat. Zůstaneš pár dní? Dnes večer přijede můj syn s rodinou, budeme péct koláče a vařit boršč. Bude to zábava. Zůstaň s námi,“ prosila Evgenija Alexandrovna.
„Dobře, Ženo, děkuji ti za tak teplé přijetí. Nikam nespěchám, nemám nic proti tomu zůstat.“
Večer probíhal velmi příjemně a rodinně. Bylo to, jako by to byla jedna velká rodina. Viktor zůstal u Evgenije nejen na jeden den, ale na celý život. Dva staří lidé se rozhodli žít společně v tomto malém, ale krásném domě, kde panovalo úcty, vzájemné porozumění, klid a štěstí. Měli pocit, že jejich zesnulé manželky je spojily, aby mohli společně prožít své poslední roky v míru a štěstí. Už nebyli osamělí.