Vyprávím to postupně. Vdala jsem se ve 18 letech, můj manžel žil kousek od domu, kde jsem bydlela. Dokončovala jsem 10. třídu, a on, když se vrátil z armády, mě požádal o učebnici, aby se připravil na přijímací zkoušky na univerzitu. A té jarní sezóně jsem se do něj zamilovala. Po dokončení školy jsem se stala studentkou téže univerzity, kam se přihlásil i můj Nikolaj. Naše studium, láska a přátelství nás sblížily a vzali jsme se. Po svatbě jsme však pokračovali ve studiu na dálkovém studiu, protože jsme museli pracovat. Moji rodiče se rozhodli ustoupit nám a přestěhovali se k babičce, která žila v rodinném domě. Po dokončení univerzity jsme si našli dobrou práci a začali uvažovat o dítěti.
Je mi nyní 29 let, manžel je o něco starší, našemu dítěti jsou teď jen 3 měsíce. Na žádnou pomoc jsme nikdy nečekali, snažili jsme se řešit naše problémy sami. Naše dítě často trpí bolestmi bříška, takže se mi dlouho nedařilo pořádně se vyspat. A pak do toho zasáhla moje tchýně, která žije s rozvedenou dcerou a jejím tříletým synem. I když jsem byla těhotná, její dcera nechávala u nás dítě a chodila si za svými záležitostmi, s přáteli, do kina. Dina malovala obrázky, poslouchala pohádky, které jsem jí četla. Ale teď je pro mě těžké zvládat i své vlastní dítě a tyto ženy — tchýně a její dcera — jako by to nepochopily a stále mi přivádějí toho chlapce, a samy jedou na dovolenou nebo na procházku s přáteli… Snažila jsem se vysvětlit, že není snadné se starat o dvě děti, a žádala je, aby ho už nepřiváděly. Několik dní ho k nám nepřivedly, ale pak zase „potřebovaly“, ať zůstane u mě pár minut, ale přijdou pro něj až pozdě večer. S manželem jsme je prosili, ale marně. Stále přivádějí dítě a jdou pryč. Teď už ani neptají, jako by to bylo samozřejmé!
Nedávno sestra manžela odletěla na moře se svou přítelkyní a tchýně jela na chatu. Tchýně mi dala Míšeka se slovy: „Kdo se o něj postará, když ne ty? Nemohu ho vzít s sebou na chatu. A pokud nepojedu, na jaře nebudu připravená.“ Po odmítnutí mi tchýně nechala dítě na kuchyni a odešla. Zavolala jsem taxi, odvezla dítě na chatu a vrátila tchýni. Večer začala vyvolávat skandál, křičela, jak jsem mohla takto jednat?
Vysvětlovala jsem, že o dítě by se měla postarat jeho matka, a že babičky nebo jiní příbuzní pomáhají, pokud se jim chce a mají čas. Já jsem pro něj cizí člověk. Potom jsem jí pohrozila, že můžu zavolat na sociálku. Vypadá to, že sestra manžela potřebuje svobodu, protože se chce vdát. Čas běží, už je jí 24 let. Ale proč kvůli tomu mají ostatní lidé rozkazovat mým časem? Poté se se mnou tchýně přestala bavit, začala se ke mně chovat nepřátelsky. Ale opravdu se musím starat o své tříměsíční dítě a pořád se rozptylovat o cizí dítě? Nechtěla jsem se hádat s tchýní, ale už jsem byla unavená z jejího chování. Nechápe, že fyzické a psychické síly nejsou neomezené. Myslím si, že mám plně pravdu. Nebo to tak není a měla bych jim pomáhat?