Dívajíc se na Olega, Marina pochopila, že ho už nemiluje. A už dlouho. Ten Oleg byl jiný. Mladý, hezký, zajímavý, nosil květiny, dělal nečekané dárky. Líbila se jí jeho bílá kštice a pronikavé modré oči. A tenhle Oleg se jí nelíbil. Ušlapaný, smutný, zanedbaný. Jeho oči byly matné a ospalé. Marina si ani nepamatovala, kdy od něj naposledy slyšela komplimenty. Ale ona je stále mladá žena, docela hezká, se štíhlou postavou. Za deset let manželství navštívili spoustu lékařů, a vždy jen mávali rukama. Oba byli zdraví, ale děti žádné. Marina se s tím smířila a radovala se ze života. Její kamarádka Maška měla tři nezbedy. Maška jí připomínala tu opičku z kresleného filmu, která nemohla stíhat všechny své opičky. “A co na těch dětech je tak dobrého? Bez nich si poradím,” myslela si Marina.
Oleg se také smířil. Celé dny seděl u počítače a pracoval. Měl spoustu zakázek, byl považován za dobrého programátora. Někdy jezdil na schůzky se zákazníky, a když byl doma, Marina viděla jen vrchol jeho hlavy nad počítačovým křeslem. “No a co? Pokud si mě necení, najdu si obdivovatele, ať ví, co má!” Marina měla v hledáčku vhodného kandidáta. Jmenoval se Jean. Nedávno se objevil v jejich kolektivu a hned si získal pověst playboye. Marina věděla, že měl už románek s Kateřinou, sekretářkou, a s Olgou z účetnictví. Teď chtěla vyzkoušet své kouzlo na něm. A co je s jejím Olegem? Ať je, jaký je, pořád sedí u počítače. Jean snadno podlehl kouzlu Mariny. Jejich vzrušující románek je pohltil, jako tajfun. Každý večer Marina odcházela z domu, hledala různé důvody. A začínal jiný život. Plný dobrodružství a romantiky. Jean ji vozil v luxusním autě po městě, bral ji do restaurací. Domů se Marina vracela často až k ránu, tvrdíc, že byla na dámské jízdě. Oleg jí věřil. Při přípravě na další rande si Marina vybírala šaty. Všimla si malé krabičky ve skříni, otevřela ji a našla balíčky peněz. No, Oleg! Skrýval před ní úspory, proč? Divné… Pak se zeptám… Románek s Jeanem trval několik měsíců. S Olegem se Marina skoro nevídala a nemluvila s ním. Ráno, když odcházela do práce, Oleg ještě spal. Když se vrátila z práce, viděla ho sedět u počítače nebo ležet na pohovce. To ji šíleně rozčilovalo. Jaký to má smysl, když má tak nudný život?
Jean navrhl, že se vezmou. Marina byla šťastná až do nebe. Představovali si, jak po svatbě odjedou na kouzelný ostrov, budou mít spoustu krásných fotek a všichni jim budou závidět. Jenže Jean neměl peníze na ty krásné představy. Říkal, že brzy dostane slušnou prémii, a pak se vezmou. Marina na tento den netrpělivě čekala. Po měsíci pochopila, že Jean prémii nedostane a tedy nemají peníze na svatbu ani na cestu. Marina si vzpomněla, že doma ve skříni viděla peníze. Rozhodla se, že si je vezme, protože je stále Olegovou ženou a má právo na všechno, co je v jejich bytě. Když našla krabici, zjistila, že peněz je méně. To ji neznepokojilo. Pečlivě je přemístila do své kabelky a spěchala za Jeanem. Ten je s radostí přijal a řekl, že se mohou připravovat na svatbu. A ať se už Oleg přihlásí o rozvod.
Po několika dnech se Marina rozhodla, že všechno Olegovi poví a požádá o rozvod. Když vešla do bytu po práci, ucítila zápach léků. Olega nebylo doma. Marina šla k šatníku, aby hledala své dokumenty. Přišla k papírové složce. Otevřela ji a začala číst. Byly tam listy s diagnózami Olega. To nemůže být pravda… Srdeční nemoc, a to velmi vážná… Jak to? Vždyť jí nikdy nic neřekl. Tak proto vypadal v poslední době tak špatně, často ležel, a zápach léků už dlouho visel v jejich bytě, ale ona si toho ani nevšimla… Zaškrkly dveře. Oleg přišel. “Olegu, je to pravda, co jsem tu přečetla? Už dlouho jsi nemocný? Proč jsi mlčel?” “Ano, Marina, je to pravda. Nechtěl jsem tě zatěžovat svými problémy, viděl jsem, že ti se mnou není dobře, a navíc moje nemoc… Bál jsem se, že odejdeš.”
“Ale víš, mám malou šanci, že mi pomohou. Lékaři mi nabídli vyzkoušet experimentální lék, ale stojí spoustu peněz. Pracoval jsem dny a noci, abych tuto částku nasbíral. Něco jsem už utratil na léčbu, ale větší částka je stále naspořena. Marina, ten lék mi může pomoci, představ si to! Už brzy si ho koupím. Promiň, že jsem ti skrýval diagnózu, ale teď už víš, doufám, že mě podpoříš.” Marina byla šokovaná. Tak to byly ty peníze, a ona je dala Jeanovi. To musí co nejdřív vrátit. Oleg si to nezasloužil. Objala Olega a řekla, že si musí srovnat myšlenky. Vyšla z bytu a taxíkem jela za Jeanem. Ten dlouho neotvíral, a když otevřel, za jeho zády byla mladá dívka. “Marino? Co děláš bez zavolání? Mám tu obchodní schůzku, omlouvám se, teď nemůžu mluvit.”
“Schůzka, říkáš? Tak rychle z cesty! No jasně, šampaňské, bonbóny, postel pomačkaná… Tak co je za schůzku u vás tady byla! Ach, ty mizero! Rychle mi vrať moje peníze! To manžel sbíral na léky, a já jsem o tom nevěděla, vzala jsem je!” “No co, Marinko! Nic takového jsi mi nedala, proč si něco vymýšlíš? A vůbec, máš nemocného manžela a běháš po bytech slušných mužů, co si o sobě myslíš?” “Ach, ty… Jean! Jak můžeš takhle mluvit? Vždyť jsme se měli vzít!” “No, prosím tě! Co sis to vymyslela? Já, oženit se? Ještě, že ne…” a Jean se zasmál Marinině tváři. Byla zděšená. Už ho nepoznávala, byla to úplně jiná osoba! Hrála si s ní, jako s loutkou! Jak hloupá byla, že ho dřív neprokoukla!
Vrátivší se domů, Marina všechno Olegovi vyprávěla. Plakala hořce, a Oleg ji hladil po hlavě. “Už jsem tušil, že mi není věrná. Ale já tě tak miluji, doufal jsem, že se rozmyslíš. O nemoci jsem nechtěl mluvit, aby tě to neovlivnilo. Ale ty peníze… To mě mrzí, tolik měsíců jsem je sbíral… Doufal jsem, že se uzdravím…” Marina si vzala půjčku, a koupili ten lék. Jean se rozloučil a zmizel neznámo kam. Marina ho už nikdy neviděla. Oleg se začal cítit lépe díky lékům, a byli šťastní. Po několika měsících Marina zjistila, že je těhotná. Nevěřila svým očím, když viděla dvě čárky na testu. Ani to nečekala. Byla nesmírně šťastná. To byl znak, že teď to mezi nimi s Olegem bude dobré. Vyšla k Olegovi, aby mu řekla radostnou zprávu.
Ležel na podlaze a držel se za srdce. Marina zavolala rychlou pomoc. Celý den strávila v nemocnici. Oleg podstoupil urgentní operaci. Lékař ji pozval do své kanceláře. “Musím vám říct pravdu. Olegovi nepomohly léky, na které jsme tak doufali. Zůstalo mu jen pár dní života, nemůžeme nic dělat, omlouváme se.” Marina tomu nemohla uvěřit. Jak to? Olegovi přece začalo být lépe, budou mít dítě, všechno se zlepšuje, a teď taková zpráva… Když jí lékaři dovolili k Olegovi vstoupit, hned mu oznámila, že čeká dítě. Oleg se rozplakal radostí. I Marininé slzy tekly. Co bude teď s nimi… “Marino, pokud se narodí syn, pojmenuj ho Míšou!” P.S. Na lavičce seděl chlapec se světlými vlasy a modrýma očima. V rukou držel kytici květin. “Míšo, polož květiny tatínkovi na hrob a pojďme, už se stmívá. Dnes by tvůj tatínek měl narozeniny.” Chlapec položil květiny, pohladil fotografii otce, na kterého byl ohromně podobný. Vzal matku za ruku a šli k východu.