— Co si myslíš, že jsem? Holka? Proč mi taháš ten věneček? Mám doma čtyři děti. Co jsi sem přinesl? Aby mě v celém městě znevážili? Jsem pořádná žena a svou čest si chráním, rozumíš? A už sem nechoď, — odsunula ho ramenem a vešla na dvůr. Timofej otočil květiny v rukou a zasunul je do škvíry u branky.
— Dusi, pomůžu ti? — zeptala se Olena, prodavačka.
Dusa se třásla a rychle odtáhla ruku, kterou hladila hedvábné šaty. — Co to je, Leno, proč mi nabízíš svoje šaty? Kam bych v nich chodila, není to do klubu, — a předstíraně se zasmála.
Lena se škodolibě zasmála: — No, samozřejmě — a naklonila se přes pult — někdo mi tu šepnul, že máš nějakého nápadníka. Je to pravda, nebo si to vymýšlejí?
Dusa zčervenala a zasyčela: — To je tenhle svět, nikde se nemůžeš ani s někým normálně promluvit. Všechno je to výmysl. Dej mi chleba, a půjdu. Doma mám děti.
Lena, hledící z okna, jak Dusa širokými kroky kráčí po ulici, si povzdechla — jaká je to jehlička. Ani slovo neřekne. Vždy v šoku. Jedno slovo — samotářka, — a přistoupila k věšáku s oblečením — vezmu si něco pro sebe? Vlastně, ani to Duse se líbilo.
Mezitím Dusa přicházela k domu. Už z dálky si všimla, že u branky někdo stojí. Přišla blíž a teplo ji zasáhlo do tváře. Byl to nový motorista z farmy, Timofej. Uviděl ji a vyšel jí naproti.
— Dobrý den, Evdokijo. Omlouvám se, že bez pozvání. Tohle je pro tebe, — a podal jí kytici heřmánků.
Dusa byla zmatena, nikdy jí v životě nikdo květiny nedával. Neochotně podala ruku a přitiskla kytici k obličeji. Moc to nevonělo, ale bylo to velmi příjemné.
A v tu chvíli za plotem se ozval hlasitý řev mladšího Dimi — a ona se probrala. Hrubě strčila květiny zpět Timofejovi a s výzvou zvolala:
— Co si myslíš, že jsem? Holka? Proč mi taháš ten věneček? Mám doma čtyři děti. Co jsi sem přinesl? Aby mě v celém městě znevážili? Jsem pořádná žena a svou čest si chráním, rozumíš? A už sem nechoď, — odsunula ho ramenem a vešla na dvůr.
Timofej točil kytici v rukou a strčil ji do škvíry u branky. Podíval se na skloněný dům a pomalu odešel. Už neviděl, jak ženská ruka vytahuje kytici.
Po uložení dětí do postele si Dusa lehla. Nemohla usnout, bylo to horké a pak zase chladno. Dlouho se převalovala a nakonec nevydržela. Přehodila si šátek přes ramena a vyšla na verandu. Posadila se na schod a zamyslela se. Už dlouho jí nebylo tak dobře a zároveň tak úzkostně. A za to mohl on. Timofej.
Timofejček — zpívala tiše a vystrašeně se rozhlédla, jestli ji někdo neslyší.
Dusa byla od dětství skleslá. Nepohledná holčička s jizvou na obličeji. Když byla malá, nešťastně se napíchla na hřebík. Děti ji škádlily, ona plakala, pak se uzavřela do sebe. Neměla ráda pohled do zrcadla, oči se vždycky zabodly do té jizvy.
Šla do manželství ne proto, že by milovala, ale protože ji pozvali. Grigorij nebyl nějak atraktivní, ženy o něj moc nestály. K tomu ještě měl velkou oční vadu. Ze čtyř dětí měl jen mladší Dima trochu křivý pohled. Jinak vše, tlesk, tlesk, bylo v pořádku.
Žili těžce. Grigorij nebyl žádný muž. Nebyl schopen zařídit nic, ani něco postavit. Dusa všechno dělala sama, v noci, aby ho neztrapnila, opravovala jeho chyby. Ale měl nepříjemnou povahu. Někdy jí připadalo, že skrze ni se mstí všem ženám. Dlouho to snášela, až ji jednou, když byla těhotná, hrubě odstrčil. Vzala smeták, který stál v rohu, a jak měla sílu, pořádně ho tím zmlátila. Od té doby byla ticho.
A pak ten příběh se sousedkou. Ukázalo se, že se manžel začal dívat na ni. Ta si stěžovala svému muži, Nikolajovi. Ten bez váhání chytil Grigorije u tajné díry ve okně a zbil ho jak se patří. Po týdnu, když se vzpamatoval, řekl, že odjede. Bál se, že si z něj budou dělat legraci. Když odjížděl, slíbil, že si Dusu s dětmi vezme. Ale už čtyři roky uběhly a nic o něm neví.
Timofej se objevil v vesnici před půl rokem. Usadil se na okraji v domě tety Marie. Říkali, že to je její vzdálený příbuzný, ale nikdo to přesně nevěděl. Teta už dlouho nevycházela z domu, ležela. Poprvé Dusa ho slyšela.
— Krásko, neřekneš, kde je vaše vedoucí? — Než odpověděla, rozhlédla se kolem. Byli sami. Dusa mávla rukou na druhou stranu. — Tam je, u telat. A sama si pomyslela, je snad slepý, co vidí na mně krásného? A snažila se na to zapomenout.
Ale Timofej se jí začal objevovat stále častěji. A stále opakoval, že je krásná, a usmíval se. Jednou to nevydržela — Co to je, nevidíš? Jaká jsem ti kráska? Oči si otevři.
On se divil: — A kdo jsi? Podívej, jak jsi krásná — Dusa otočila obličej tak, aby jizva byla dobře vidět — a tohle nevidíš? — On se upřímně divil — ne. Pro mě jsi krásná. Pro mě jsi krásná — Dusa zlostně zašlápla: — To jsi opravdu blázen. A sama ho nemohla vyhnat z hlavy.
Nedávno si všimla, že se dlouho dívá do zrcadla. A pak si vzala na hlavu ne opotřebovaný šátek, ale nový, květinový, který našla ve skříni.
A dnes přišel. Proč? Osamělá žena s dětmi, co z ní může být? Nebo snad? Dusa si ani netroufala o tom přemýšlet. Možná se mu líbila jako žena? Ne, to nemůže být.
— Možná, Dusi, možná, — zazněl hlas z tmy. Ani si neuvědomila, že mluvila nahlas. Timofej vyšel ze stínu a natáhl k ní ruce. A ona k němu šla, rovnou do lákavého světa jeho očí. — Miluji tě, moje krásko, — zašeptal.
A ona. Ona tomu uvěřila. Že je ženou a že ji může někdo milovat. Tak stáli dlouho objati a věděli, že je před nimi ještě hodně štěstí.