Сергій se probudil ráno a našel vzkaz od manželky: „Odcházím. Omlouvám se, pokud můžeš. Nehledaj mě, nevrátím se. Už to dál nezvládám.“ Všechno by bylo v pořádku, ale manželka mu nechala i malé dítě…
Serhij se probudil díky otravné budíku, která hlásila, že je čas jít do práce do továrny. Opravdu litoval, že noc netrvá věčně, a ospalý mladý táta (malý plakal celou noc) se s námahou probral, protáhl se a donutil se vylézt z postele. Ještě nebyl schopný plně vnímat realitu, když si všiml, že na psacím stole něco bílého leží. Bez vědomí proč, přistoupil k tomu a vzal do ruky list papíru. Bylo tam krásně napsáno manželkou: „Odcházím. Omlouvám se, pokud můžeš. Nehledaj mě, nevrátím se. Už to dál nezvládám.“
Serhij se okamžitě probral, zbývající spánek zmizel sám. Světlana byla samozřejmě žena s tvrdohlavostí, ale nic zvláštního neudělal, aby si zasloužil takovou nelibost. A také Darinku miluje celým srdcem. Co to znamená: zůstal úplně bez rodiny, aniž by to chápal? Serhij se rozhlédl a zůstal v šoku: v postýlce sladce spala Darinka. Začal se třást. To, co se dělo, mu nedávalo smysl. Co teď dělat?
Serhij si v duchu proklínal hloupost své ženy a stále věřil, že se dveře otevřou a ona se vrátí, přizná, že půl hodiny seděla ve vchodu, promrzla a že byla úplně špatná. Čekání bylo dlouhé, ale Světlana se nevrátila. A Serhij už měl jít na autobus. Ohromený strašnou zprávou a zcela nepřipravený na další vývoj událostí, nevymyslel nic lepšího, než zavinout dítě, vzít láhev s mléčnou směsí a jít do práce s dítětem.
Mistr Petrovic, rozvážný muž, řekl: „Serhiji, drž se, teď jsi pro ni nejen tatínek, ale i maminka,“ a dal mladému pracovníkovi mimořádnou dovolenou. Darinkina matka se už nikdy neozvala…
Serhij si hrál s Darinkou na pískovišti před jejich pětipatrovým domem. Každý den chodil s dcerou na procházky a každý den myslel jen na jedno. Darinka čím dál víc vypadala jako matka, a tato podoba byla pro Serhije jako sůl na ránu.
„Stalo se něco?“ – příjemný ženský hlas zazněl zcela blízko.
Serhij ji poznal hned: žila s chlapcem v domě naproti. Kluk si často hrál s Darinkou na dvoře, zatímco matka seděla poblíž a četla knihu nebo se prostě opírala o lavičku. A proč si s ní za celou dobu nikdy nevyměnil pár slov? Vždyť mohl zjistit, že má tak příjemný hlas a tak krásné oči. Blondýnka, drobná žena se usmála a aniž by se dostávala do detailů, prostě vzala Serhije za ruku a řekla: „Všechno bude v pořádku, všechno bude určitě v pořádku.“
Dál už všechno šlo rychlostí světla. Děti, jako by se domluvily, přibíhaly k rodičům a současně se ptaly: „Tati, to je maminka? Maminko, to je tatínek?“ Ti se na sebe podívali a neudělali nic jiného, než že synchonizovaně řekli: „Ano.“
V následujících chvílích se zjistilo, že je nemožné vzít děti domů každého zvlášť kvůli jejich hrozné hysterii. Situace byla absurdní, ale rodiče museli náhle rozhodnout, kým domů půjdou, aby se později rychle rozloučili a obešli se s „malou krví“.
Nakonec se rozhodli, že půjdou k Serhijovi. U něho večeřeli a koukali na televizi. Rodiče čekali, že děti usnou, ale ty nechtěly spát. Když bylo po půlnoci, Serhij se odhodlal a nabídl nové známé Ireně a jejímu synovi, aby u něj přenocovali. Ráno, až rodiče začali sbírat věci na práci, se děti jednohlasně, jakoby v pokračování, zeptaly: „Tati / maminko, ty už nikam nepůjdeš?“ Co dělat, musel slíbit, že už nikdy nikam neodejde.
Večer se ukázalo, že Darinka byla přeřazena do stejné skupiny, kde byl i syn Iriny. Rodiče, když přišli večer pro děti, se opět setkali. Když se viděli, pochopili, že tohle už není jen nějaké nedorozumění: obě děti se ptaly rodičů, doufajíc v nové setkání…
A tak to trvalo dlouho a nutné sousedství dvou neúplných rodin bylo brzy okolními lidmi považováno za narození nové rodiny – plnohodnotné. Irina si začala všímat Serhije a on si začal všímat všech jejích předností. A nastal den, kdy už děti nekladly žádné otázky. Jednoduše rozhodly, že to tak bude vždy.