Rozhovor po telefonu s mým synem skončil, ale spojení na mobilu, pravděpodobně, nebylo přerušeno – a v telefonu bylo slyšet vše, co se dělo v jeho bytě. Když jsem slyšela, jak syn s nevěstou o mně mluví, přestala jsem se s nimi stýkat. Ale po roce přišel syn sám, protože potřeboval mou pomoc!
Je smutné, když děti přijdou jen tehdy, když něco potřebují. Když ode mě nic nechtěli, úplně na mě zapomněli. A teď, když se jim něco stalo, hned změnili přístup. Teď mi je 70 let; můj jediný syn Petr se oženil brzy, hned po dokončení stavebního institutu. Za ženu si vzal svou spolužačku Lubu. Hezká dívka, ale měla pěkný charakter. Trochu egoistická. Pro ni nebylo důležité, kdo pomohl, jak pomohl, hlavní bylo, že ona měla všechno v pořádku, ať už za čí účet to bylo – to ji vůbec nezajímalo. Můj manžel v té době zastával vysokou inženýrskou pozici ve stavební firmě, která se zabývala výstavbou hlavních plynovodů v regionech, a byl docela vlivný člověk. Můj syn ale nevyčníval zvláštními ambicemi ve studiu a dokončil školu tak nějak jen, aby měl diplom. Jak Petr říkal: „Hlavně, že jsem dostal diplom, a zbytek nějak bude.“ A tak díky protekci svého starostlivého otce byl přijat do této firmy nejprve jako odborník, a po roce, když se oženil, se otec postaral, aby byl převeden na pozici vedoucího s navýšením platu: „Rodinný život si vyžádá více výdajů.“
Lubka, Petrova žena, před svatbou vůbec nepracovala – celý rok hledala dobře placenou práci. Hned po institutu se přestěhovala k Petrovi do pronajatého bytu.
Když se vzali, můj manžel se vážně zamyslel a zeptal se syna: „A tvoje žena, co nepracuje?“ A z dobré vůle jí pomohl najít práci ve smluvním oddělení jako specialistka – tam pracovaly převážně ženy, práce byla pečlivá a odpovědná, ale dá se to zvládnout. Čas plynul. Petr s Lubou, po několika letech po svatbě, se rozhodli koupit bydlení na úvěr: „Už nás to nebaví, stále žijeme v cizích bytech! Už nás třikrát požádali, abychom se odstěhovali.“ Koupili dvoupokojový byt – zaplatili první vklad a zbytek spláceli měsíčně. Pracovní vztahy v práci se zdály stabilní, a tak všechno vypadalo, že si s tím poradí. K tomu jsem ze svých osobních úspor zaplatila skoro polovinu počátečního vkladu a ještě dala nevěstce určitou částku: „Drž to, Lubko, pro všechny případy, aby nespláceli později.“
Na to se usmála, ale peníze vzala: „Děkuji, tetičko, ale my s Petrem pracujeme a takové věci si zvládneme samy.“ Jakmile jsem odešla, Lubka hned řekla, že za ty peníze pojedou s Petrem na dovolenou k moři. Petr ji neodmítl.
Jeli, odpočinuli si – utratili peníze. Nikdy neuměli šetřit – ani Petr, ani jeho žena. Ve stejném roce nám zemřel manžel. To jsem skoro neunesla. Petr to také prožíval, ale ne kvůli otci, ale protože přišel o jeho protekci v práci. A nevěsta nás vůbec nepodpořila, řekla, že je nemocná.
Po této události jsem se začala znepokojovat o své zdraví, pomyslela jsem si, že bych měla na sobě něco nechat vyšetřit. Dřív mě manžel vozil do polikliniky, ale teď na koho se mám spolehnout? Na syna? Zavolala jsem mu: „Synku, nemohu dojít do polikliniky sama, přijď, pomoz mi – prostě půjdeme pěšky.“ Syn i s nechutí přijel jednou, pomohl mi dojít. Na poliklinice mi ještě naplánovali vyšetření na další měsíc. Opět jsem synovi řekla před stanoveným termínem, ale tentokrát odmítl: „Nemůžu, mami, musím zůstat v práci.“
Rozhovor po telefonu skončil, ale spojení na mobilu asi neztratili a bylo slyšet, co se děje v bytě syna:
— Tak co, uvěřila? – zeptala se nevěsta.
— Myslím, že ano, – odpověděl nejistě syn, – ale je mi trochu líto ji obelhávat, ale prostě se mi nechce, jsem unavený, radši zůstanu doma, podívám se na film.
— A proč bychom tam měli chodit, – podpořila syna manželka, – vždyť má určitě peníze, a ona nás otravuje, neví, že taky pracujeme, jsme unavení! Staráme se o sebe, nikdo nám nepomáhá! Dojde si sama na polikliniku, vypadá zdravě…
„Nikdo vám nepomáhá… Kdo vás na tu práci zařídil?“ Nemohu vám popsat, jak mi tehdy bylo smutno.
Peníze jsem měla, ale na spořícím účtu, nechtěla jsem je sahat, a ani nikoho žádat, možná bych měla najmout ošetřovatelku, aby mě doprovodila na polikliniku.
Šla jsem tam sama. Léčila jsem se asi půl roku, zdraví se začalo zlepšovat.
Se synem a nevěstou jsem se od té doby už více nestýkala, oni mi nikdy nezavolali, a já je také nechtěla obtěžovat.
Ale oni se ozvali, přesně po roce. Ve firmě, kde pracovali, došlo k optimalizaci a jak vypukla krize, byli první, kdo byl propuštěn. A jak Petr, tak Lubka nebyli v profesním smyslu nijak cenní, a tak je požádali, aby odešli.
Začali je kontaktovat z banky: „Kdy zaplatíte?“ Petr našel nějakou nenápadnou práci jako specialista na zadávání údajů v nějaké kanceláři – celý den sedí a zadává údaje do počítače, oči mu to kazí, ale mzda je tak malá, že nestačí.
Pak přišel za mnou, půjčit si peníze. Vyslechla jsem ho a řekla: „Ať přijde tvoje žena, pak se rozhodnu.“ Přišla nevěsta celá připravená a skoro z prahu řekla: „Potřebovali bychom alespoň 50 tisíc, za tři měsíce je vrátíme. Petr říkal, abych je vzala u vás.“
Podívala jsem se jí přímo do očí a řekla: „Ale vy si přece staráte o sebe. Jak to vím, nikdo vám nepomáhá.“ Nevěsta to nechápala, pokrčila rameny, otočila se a odešla.
Ale za tři dny přišla zase, už úplně jiná – milá, laskavá. Ukázalo se, že přišla předvolání k soudu kvůli prodlení s platbou za úvěr. A tak změnila svůj přístup: „Omlouvám se, Terezo, že jsme ti tehdy nepomohli s poliklinikou a nezajímali jsme se o tvoje zdraví. Nechovali jsme se správně, já i tvůj syn. Už to nikdy neuděláme.“
Pomohla jsem jim penězi: vybrala jsem skoro všechny peníze, které jsem si našetřila pro sebe. Koneckonců, pro svého vlastního syna. Nevesta našla práci jako úřednice v nějaké firmě. Teď žijí skromně, peníze sotva stačí na splácení úvěru. Ale jejich přístup se změnil – volají mi, zajímají se o mé zdraví, přijíždějí pomáhat. Tak je život naučil. A já na ně nemám zlobu.