Můj táta je námořník, sloužil v obchodní flotile. V 90. letech podepisoval jakékoliv plavby, aby přivezl, pokud ne peníze, tak věci nebo dokonce jídlo, něco pro nás, něco na prodej, aby byly peníze, když byl na moři. Neřekla bych, že jsme žili v chudobě, ale nikdy jsme neoplývali. Můj bratr je o 3 roky starší než já, takže jsem nosila jeho oblečení, sbírali jsme láhve a železo, abychom si koupili nějaké sladkosti.
Když měl táta dovolenou, hned první věc, co udělal, bylo, že nás všechny vzal do náruče a šli jsme na ryby, do lesa, nebo na celý den do parku, aby si máma mohla odpočinout. Ale jednou dostal telegram z rodného města a místo obvyklé dovolené sbalil malou tašku, políbil nás všechny a odjel. Jak jsme brečeli! Máma nás nemohla utěšit, protože jsme si mysleli, že nás opustil.
Uplynul týden a on se vrátil, ale ne sám, ale s malou holčičkou (4 roky). Jeho první školní láska zemřela na tuberkulózu a malá dcerka zůstala sama. Měli ji poslat do dětského domova, ale tátova teta poslala telegram, jakoby byl jejím otcem a přijel pro ni, takže ji nechali být. Ale všechno, co nebylo přibitý, v jejich bytě vyhodili. Dítě se potulovalo po sousedech, špinavé a polonahé, dokud nepřijel můj táta. Tak přišli na práh.
Máma ji hned vzala do náruče, šla ji umýt, nakrmit, dát spát, a táta sedl na lavičku u dveří a rozplakal se. Mně bylo 7, bratrovi 10, a novou sestru jsme hned neměli rádi, přestože nám nijak neubližovala. Byla jako duch, malá, bledá, tichá. Nechtěla naše hračky, nechodila do naší místnosti (bydleli jsme v dvoupokojovém bytě, spala v pokoji rodičů), nikdy neplakala a nic nevyžadovala.
Z jejího minulého života si přinesla jen měkkého zajíce a nitku s různými korálky, které si buď dávala na zajíce, nebo na krk, tahala je a něco si mumlala. Máma se ji snažila nějak rozhýbat, zpívala jí, četla jí, ale všechno bylo marné. Poprvé plakala, když jsme s bratrem vzali jejího zajíce a hodili ho na skříň. Stála před skříní, brečela a natahovala ruce nahoru, a my jsme se smáli. Tehdy jsme dostali pořádně vynadáno od mámy.
Chvíli jsme žili bez dobrodružství, přišlo léto a nás všechny začali pouštět ven, ale s podmínkou, že se postaráme o malou. Nikam nechodila, kam ji posadíš, tam ji najdeš, takže jsme se tím příliš nezatěžovali. V den, kdy se všechno změnilo, jsme ji jako vždy nechali sedět u vchodu na lavičce.
V klidu jsme si hráli na nože za domem, když jsme slyšeli křik a nějaké divné zvuky. Pocítili jsme špatné tušení a běželi k vchodu, kde byla smečka psů vší silou a naše malá seděla na vchodovém stříšce a v poškrábaných rukou držela koťátko, neplakala, jen měla oči veliké strachem. Když jsme zahnali psy, viděli jsme starého zajíce, roztrhaného na kousky. A tady nám došlo, že na místě zajíce mohla být naše malá. Plakal jsem strachy a vinou, bratr sbíral zbytky zajíce a také brečel, když k nám vyběhla máma. Objala nás s bratrem a v tu chvíli jsme slyšeli: „Mami, koukej, co máme za kočičku!“ A její hrdý obličej.
Pak jsme společně se sousedními dětmi sundali sestru ze stříšky, sbírali zajíce, umývali koťátko, mazali škrábance a utírali slzy. Za nějaký čas se vrátil táta z plavby, všechno jsme mu pověděli, a on jen nechápavě kroutil hlavou, jak čtyřleté dítě mohlo vylézt na stříšku. Sestra seděla u něj na klíně a velmi sebejistě řekla: „Kočička mi pomohla!“
Nevím, jak to bylo s tou střechou, ale Kočička jí určitě pomohla — konečně uvolnila ten děs, který prožila se smrtí své matky. Začala ho učit různé kousky jako „dej pac“, a pomalu ožívala. My s bratrem jsme se také zapojili do výchovy Kočičky a nenápadně jsme se stali nejenom dobrými, ale skutečnými sourozenci pro naši malou. Teď už máme vlastní rodiny a děti, všechny mezi sebou máme skvělé vztahy, rodiče se radují z vnoučat — jak těch biologických, tak i přijatých