Марина, má sestra, vůbec se radovala, když mi rodiče darovali byt. Přitom si myslela, že jsem její nejbližší člověk a měla by se radovat za mě stejně, jako já se raduji z jejích úspěchů. Ale po tom jednom dárku se mnou vůbec nekomunikuje, ani s mámou, ani s tátou. Když jsem byla těhotná s dvojčaty, hned jsem si pomyslela, že bych chtěla, aby jednou z kmotra byla moje sestra a druhou by byla moje blízká kamarádka. Když jsem to nabídla kamarádce, okamžitě souhlasila a byla šťastná.
Ale sestra hned odmítla. Poté už vůbec nebrala telefon, neodpovídala na naše s rodiči telefonáty a zprávy. I když je o 12 let starší než já, vždy jsme měly velmi blízký vztah. Byla pro mě jako druhá máma. Po škole se přestěhovala do hlavního města, vystudovala právnickou fakultu. Po univerzitě našla dobře placenou práci, vzala si hypotéku na byt a dodnes tam žije. Má dítě, ale není vdaná. Dítě vychovává sama. Podle jejích slov je šťastná. Rodiče se rozhodli nám darovat byt, když zjistili o mé těhotenství. Přesněji, když jsme zjistili, že budeme mít dvojčata. Můj muž pracuje téměř bez víkendů, ale povýšení se nekoná a plat je malý, na čtyři osoby rozhodně nestačí. A byt máme pronajatý. Tak se rozhodli, že nám nějak pomohou.
Vždyť se nám narodí ne jedno dítě. Když jsme s manželem zjistili, že čekáme dvojčata, byli jsme na sedmém nebi. Okamžitě jsem volala sestře, abych jí sdělila novinku. Myslela jsem si, že se za mě radostně rozpláče. Ale místo toho se hned urazila, změnil se jí hlas. Je na mě i na rodiče naštvaná. Už s nikým z nás nemluví. Zajímalo by mě, jestli opravdu nechápe situaci. Ona žije v hlavním městě, má dobrý plat.
A my žijeme v malém městě, kde platí málo, ať děláš, co děláš. Bylo by to pro nás těžké, já nemohu děti nechat a jít pracovat. Rodiče to pochopili a rozhodli se nějak ulehčit náš život. Nerozumím, co očekávala. Měla jsem rodičům říct, že nám nemají darovat byt? Měli jsme žít v pronajatém a hladovět s dvěma dětmi? Nebo chce, abych se o ten byt podělila s ní?