Líza a Natálie byly jednovaječná dvojčata. Ale úplně rozdílné.
Líza byla tichá, klidná a rozvážná dívka. Raději seděla doma a četla knihy. Natálie byla naopak divoká. Kluci, večírky, kluby. Matka jen kroutila hlavou. Vychovávala dívky sama, pracovala na třech místech. Otec zemřel, když se narodily.
Ve svých šestnácti Natálie otěhotněla s nějakým klukem z party. Dítě do jejích plánů nepatřilo. Na potrat už bylo pozdě, musela porodit. Jakmile přijela z porodnice, hned zase vyrazila pryč. Týden se neukázala — asi slavila. Líza a matka se postaraly o miminko. Díkybohu za kojenecké mléko.
Po týdnu se Natálie vrátila. Bylo vidět, že jí není dobře. Stále si stěžovala na bolesti hlavy, že ji dítě budí. Vydržela tři dny. Pak si sbalila věci a odešla z domu.
Utekla léta. Po Natálii se slehla zem. Malý Toník rostl a považoval Lízu za svou maminku. Když matka dívek zemřela — srdce jí v noci vypovědělo službu — Líza ji pohřbila sama. Od Natálie žádná zpráva. Líza pracovala, vychovávala Toníka jako vlastního syna. V ničem nestrádal. Byl dobrý žák, chodil na fotbal.
Jednoho dne přišla Líza dříve z práce, aby mu upekla oblíbený koláč. Měl totiž narozeniny — osm let. Zazvonil zvonek. Líza si utřela ruce od mouky a šla otevřít. Zůstala stát šokovaná:
„Ahoj, příbuzná,“ usmála se Natálie a vešla do bytu. Líza šla za ní jako ve snu.
„Jsi tu sama? Kde je máma? Kluk? Nebo jste ho dali do děcáku?“
„Toník je ve škole. Máma už čtyři roky mrtvá,“ řekla tiše Líza. „A co ty tady?“
„No, rozhodla jsem se přijet. Že je máma mrtvá, jsem nevěděla… Ale co už. Nejsem tu kvůli tomu. Nemám moc času, tak rovnou k věci — beru si Toníka.“
„Cože?! Kam?“
„Bude bydlet se mnou. Mám bohatého muže, strašně mě miluje. Nemůže mít děti, ale já mám syna — hotového. Domluvili jsme se, že ho vezmeme.“
„To si děláš legraci?! Copak je to hračka? Osm let nic a teď ho chceš jen tak vzít?“
„Nepoučuj mě! Je to můj syn. Nepřišla jsem o rodičovská práva. Vezmu si ho zpátky.“
„Ale on mě považuje za matku!“
„To sis měla rozmyslet dřív. Neměla jsi ho klamat.“
Natálie vstala od stolu:
„Spěcháme na večírek. Připrav kluka. Zítra po obědě si pro něj přijdeme.“
Dveře práskly. Líza seděla a hleděla do prázdna.
Probrala ji Toník: „Mami, co je s tebou?“
„Všechno je v pořádku, zlatíčko,“ objala ho pevně. „Nedám tě nikomu.“
„Mami?“ Toník se na ni vážně podíval.
„Musím ti něco říct…“ A Líza mu všechno vyprávěla.
Chlapec chvíli mlčel, pak řekl:
„Víš co? Mně je to jedno. Ty jsi moje máma a nikam nejdu.“
Líza se rozplakala.
„Ale to není tak jednoduché. Udělám všechno, abys zůstal se mnou.“
Druhý den šla Líza na policii.
„Musíte na sociálku,“ řekl jí policista.
V sociálce jí odpověděli:
„Nemůžeme pomoci. Matka dítěte má stále práva. To, že osm let zmizela, se musí dokázat.“
„Mám svědky!“
„Obraťte se na soud.“
Po obědě přišla Natálie s manželem — holohlavý obr se rozvalil v křesle.
„Tak kde je kluk?“
„Ve škole.“
„Měla jsi ho připravit!“
„Proč ho vlastně chcete? Jemu je se mnou dobře. Sám řekl, že nikam nechce.“
„Je mi jedno, co chce. Já jsem matka!“
„Ty víš, že podám žalobu!“
„Podej si, kolik chceš. Máme peníze, koupíme si i soud.“
Toník přišel ze školy.
„Mami, to jsou oni? Neodcházej!“
Líza si před něj klekla, objala ho:
„Synku, musíš jít s… tvojí matkou. Ale já tě přivedu zpátky. Slibuju! I kdybych měla sejít do pekla!“
„Dost breku,“ řekl muž, „vychováme z něj chlapa.“
„Miluju tě, mami!“ zvolal Toník.
„A já tebe!“ plakala Líza.
Dveře se zavřely. Líza zůstala sama v slzách.
Nastaly těžké dny. Soudy trvaly dlouho. Půl roku neviděla Toníka. Až jednoho dne přišlo rozhodnutí.
Soudní síň. Líza doufala, že ho uvidí — ale nebyl tam.
Soud uznal, že Natálie je matka, má dobré podmínky, peníze…
Rozhodnutí: dítě zůstane s matkou.
Líza se zhroutila. Doma ležela na posteli s krabičkou prášků v ruce.
Zazvonil zvonek. Znovu.
Otevřela krabičku. Prášky v ruce.
Zazvonění.
„Mami! Otevři!“
Ten hlas…
Líza vyskočila, prášky upadly na zem.
Otevřela. Toník jí skočil do náruče.
Za ním stál ten muž. Nejistě přešlapoval.
„No… Natálka měla nehodu. Auto spadlo z mostu. Zemřela. A cizí kluk mě nezajímá.“
Odešel.
Líza objala syna:
„Nikdy tě už nikomu nedám.“