Olena pocházela z malé vesnice. Její otec si rád přihnul, a celá domácnost tak zůstávala na bedrech matky. Přes všechny těžkosti maminka svou dceru velmi milovala a věnovala jí spoustu pozornosti.
Nedaleko vesnice, kde Olena s rodinou žila, se v té době usadil cikánský tábor. Vesnické děti se začaly kamarádit s romskými dětmi a společně trávily skvělý čas. Olena byla mezi nimi.
Když bylo Oleně sedm let, její maminka zemřela. Od té chvíle žila jen s otcem. Tato tragédie ho úplně zlomila – alkohol se stal jeho jediným společníkem. O svou dceru se vůbec nezajímal.
Za rok se jejich dům proměnil v opravdovou pijáckou doupě. Neustále se tam scházeli pochybná individua, kterých se malá Olena bála. Zatímco se v domě “slavilo”, Olena se schovávala ve spižírně a potichu plakala.
Nakonec se rozhodla z domova odejít. Kam? Neměla žádné příbuzné. Ale neztratila odvahu a vydala se za svými přáteli z cikánského tábora.
Malou dívku tam okamžitě přijali bez jakýchkoliv otázek. Její příběh dojal všechny dospělé. Olena zůstala žít v táboře – a její otec ji nikdy ani nezačal hledat.
Do devatenácti let žila Olena v romské komunitě. Chovali se k ní dobře, ale nikdy se nestala úplně „jednou z nich“. Přesto byla těmto lidem velmi vděčná – za to, že ji přijali a dali jí střechu nad hlavou.
Po jedenácti letech tábor opustila – vzal si ji obyčejný kluk. Dnes je Oleně třicet jedna let. Je podruhé vdaná, má tři děti, pracuje jako prodavačka na trhu a je naprosto spokojená se svým životem. Svého biologického otce od té doby neviděla – a ani ho nechce hledat.