Před čtyřmi lety jsem se vdala, ale s manželem jsem neměla štěstí. Potkala jsem ho a zamilovala se. Brzy nato jsme se vzali. První měsíce bylo všechno v pořádku, žili jsme hezky. Ale pak se všechno změnilo – pochopila jsem, že není takový, jakého jsem si ho představovala. Ukázalo se, že jsem si svázala život s tyranem. Zakázal mi vycházet z domu, mohla jsem jít ven jen s ním.
Nesměla jsem se vídat s kamarádkami. Nepracoval. Dřív jsem si myslela, že je špičkový odborník, kterého jen nikdo nedokáže ocenit. Ale časem jsem pochopila, že je to jen sebestředný lenoch se zbytečně vysokým sebevědomím. Nechce nic dělat. Moje maminka mu navrhla, aby si doplnil kvalifikaci, ale on odpověděl, že se nebude zabývat nějakými hloupostmi. Takový byl už od začátku, jenže já si toho nevšimla. Maminka říkala, že se ke mně nehodí, ale neposlouchala jsem ji. Myslela jsem, že mě miluje a kvůli mně se změní – ale šeredně jsem se mýlila.
Prosila jsem ho, aby si našel práci, snažila jsem se mu vysvětlit, že má být oporou pro naši rodinu. Nakonec začal vyvolávat hádky, začali jsme se často hádat.
Když jsem otěhotněla, myslela jsem, že teď se konečně změní, že začne pracovat. Ze začátku byl trochu aktivní. Měla jsem radost, myslela jsem, že konečně pochopil, že má rodinu a měl by za ni nést zodpovědnost. Ale radovala jsem se předčasně. Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Porodila jsem syna. Můj život se změnil v peklo.
Manžel, který celý den leží na gauči, malé dítě, které pořád pláče – buď ho bolí bříško, nebo má prdíky. Mluvila jsem s mámou, ale podle ní to mají těžké všechny ženy na mateřské. Myslela si, že mám všechno, co potřebuji: „Máš dům, máš manžela, máš dítě – co víc chceš?“ Nerozvedla jsem se s ním, ale dnes vím, že to byla obrovská chyba.