Bylo mi 18, když jsem porodila první dceru. Druhá přišla na svět, když mi bylo 27. Téměř deset let rozdílu. Celý život jsme s manželem chtěli dát dětem to nejlepší. Nikdy jsme neupřednostňovali jedno z dětí. Neměli jsme oblíbené. Starší dcera porodila, když jí bylo 28. Kvůli hypotéce ale nemohla být dlouho na mateřské, a tak jsme s manželem trávili hodně času s vnoučkem. I když už začal chodit do školky, my ho vyzvedávali a krmili, dokud se dcera nevrátila z práce.
Mladší dcera byla v té době ještě studentka, měla velmi krásný studentský život. Doma jsme ji málokdy viděli. Měla výlety a různé výzkumy. Ale přesto se dobře učila. Vdala se docela pozdě. Před tím měla jiné plány. Vdala se ve 30. Její manžel měl byt, vnučka nám dala ve 32. Žili si dobře, až do začátku pandemie. Zeť dostával méně než předtím, dcera musela najít práci. O vnoučka jsme se museli starat my. Samozřejmě jsme souhlasili. Ale naše zdraví s manželem nám nedovolovalo běhat celý den za dítětem. Bylo mu v té době rok. Ale byl velmi čilý, ne jako ostatní děti jeho věku. Nestíhali jsme za ním. A náš dům není přizpůsobený pro dítě. Takto to trvalo dva měsíce, ale pak se nám zhoršilo zdraví. Po operaci kolena jsem měla problém tolik běhat a chodit, a manžel měl vysoký tlak a cukrovku.
O malého jsme se báli. Co když se něco stane kvůli nám? Když jsme to řekli dceři, hned prohlásila, že starší dceru máme raději: té jsme vždy pomáhali. Manžel se rozčílil a řekl, že nejsme povinni jim pomáhat. Ale dělali bychom to rádi, kdybychom nebyli v takovém zdravotním stavu. Dcera nás ale nepochopila, řekla několik nepříjemných věcí, sbalila vnoučka a odešla. Na závěr řekla, že už nikdy vnoučka neuvidíme. Už jí ani nezavoláme.