Proti našemu s Nikolajem manželství byly námitky od obou rodin. Ale pokud moji rodiče jen tak prohodili: „Mohla sis vybrat lepšího manžela,“ a téma uzavřeli, tak tchyně opakovala podobné heslo jako „Otče náš“ celých devět let manželství. Vadilo jí: že jsem městská, že nemám v doupěti ani byt, ani auto, a její manické „zasekla svého syna-dříče“…
My s mužem jsme žili ve městě, oba pracovali, plánovali jsme si pořídit vlastní bydlení. A tchyně se svou dcerou žily na vesnici, pěstovaly velkou zahradu, staraly se o krávu. Prodávaly mléko a zeleninu. A požadovaly po nás, abychom se o víkendu s nimi zapojili do jejich práce. Po třech týdnech návštěv jsme pochopili, že s takovým rytmem života brzy zkolabujeme, a rozhodli jsme se, že už se nebudeme mučit.
Kolia varoval matku a poradil: – Pokud je těžké zvládnout takovou zahradu, dejte část do pronájmu. – Nechci tady cizí lidi! Ty jako syn jsi mi povinen pomáhat! Přijeď a vezmi svou paní! – zakřičela. – Ani já, ani moje žena nikam jezdit a makat nebudeme! – rozzlobil se můj manžel! – To je něco!
Pracovat nechcete, ale ovoce a zeleninu z mé zahrady budete nosit v pytlích?! – neustupovala tchyně. – Ani kbelíky brambor ti nebudeme žádat – odpálil manžel. Problémů se svokrou bylo více než dost. Dokázala z každé maličkosti udělat skandál se mnou a pak si stěžovat synovi. Poté jsme se hádali my dva.
V plamenech hádek a skandálů uhasla naše s Koljou láska. Rozhodli jsme se rozvést. Moji rodiče byli smutní, přece jen se rozpadla rodina. Ale tchyně byla v sedmém nebi. Hned mi po telefonu s radostí řekla: – Vždycky jsem věděla, že nebudete spolu! – Díky tvým modlitbám, mami, – řekla jsem a zavěsila.