Sveta vychovávala svého syna sama, dělala pro něj všechno, co mohla. Sama vyrůstala v chudé rodině a ví, co to znamená. Neměla vysokoškolské vzdělání. Ještě ve škole otěhotněla, nebyl čas na zkoušky. Pak mateřská dovolená. Vydělávala, jak mohla. Od dětství se věnovala různým rukodělným činnostem: hodně šila, pletla, pekla. Dávala inzeráty, přijímala všechny zakázky.
Nespala v noci, ale práci zvládala. Vždyť syna bylo třeba živit a oblékat. Teď Sveta žije na koleji, zůstala sama. Neví, co bude zítra. Syn už dávno nežije s ní. Po škole odjel do hlavního města. Přijali ho na státní oddělení. Absolvoval vysokou školu, našel si dobrou práci, koupil si byt. Matce vůbec nevolá, nikdy ji nepozve na návštěvu. Sveta doufala, že teď, když se syn dobře zařídil, možná jí pomůže, vezme ji k sobě. Ale syn o ničem takovém nikdy nemluvil. Za celý svůj život byla tak unavená, že se cítí o dvacet let starší než její skutečný věk. Doufala, že syn navrhne, aby jí koupil byt. Vždyť pro něj udělala tolik. Ale syn jí nic takového nenabízí.
Teď žije sám, má přítelkyni, ale se svatbou nespěchá. Nedávno si Sveta uvědomila, že chce zase pracovat jako kůň, padat únavou. Chtěla, aby byl syn zase u ní, aby byli znovu spolu. Někdy rodiče obětují sebe tak moc pro dítě, že ho přetíží, a už s nimi nelze žít. Proto dítě, jak vyrůstá, chce jediné – prostě opustit domov. Člověk si myslí, že když půl života dělal vše pro někoho jiného, měl by se mu ten druhý nyní odvděčit stejně.
A to platí nejen pro rodiče a děti, ale i pro přátele. Žít by člověk měl ne pro někoho, ale pro to, aby byli všichni šťastní. Sveta obětovala a starala se o svého syna tak moc, že mu to už bylo na obtíž. Proto teď k ní necítí nic: ani lásku, ani vděčnost, ani touhu. Chce žít pro sebe.