Sasha přišel z práce domů. Sotva vešel, jeho žena se k němu okamžitě vrhla. Řekla, že je nutné rychle odvézt Alinu (to je sousedka, která bydlí naproti) do školky. Misha překvapeně řekl, že je už devět hodin, a všechny školky teď mají zavřeno. A kromě toho je unavený a velmi hladový. Ale žena řekla, že je to naléhavé, dítě je tam, pláče a čeká. A ještě k tomu, Aline bude trvat minimálně půl hodiny, než tam dojde pěšky, a pak se musí vracet zpátky. Nešlo nic dělat. Sasha sešel dolů a začal zahřívat auto.
Byl silný mráz. Aline už přišla dolů, nasedla do auta a oni jeli. Vstoupili do školky. U stolu seděla učitelka, která byla naprosto šokovaná a řekla, že jí neplatí tolik, aby seděla a čekala skoro do noci, až někdo přijde pro chlapce. Jak je možné nazývat takové lidi rodiči, když zapomenou na existence vlastního dítěte. Za učitelkou seděl na malém stoličce Arseniy a plakal. Přiběhl k matce, silně ji objal za nohy a nepustil ji až do auta. Když si sedli do auta, Sasha viděl, že Aline taky tekly slzy.
Když se vraceli zpátky, Sasha se zeptal Aliny, jak to, že zapomněli na syna? Alina se trochu zarazila a vyprávěla, že se vrátila z práce unavená, zapnula televizi a sedla si k večeři. Pořad byl velmi zajímavý a ona se na něj dívala, a pak přišel manžel. Ohřála mu večeři a šla si lehnout na pohovku; spolu s manželem sledovali pořad.
A teprve potom si vzpomněla, že neodvedla Arseniyho ze školky. Stává se to, prostě to vypadlo z hlavy, když se dívali na pořad, učitelka jí zavolala snad desetkrát. Zvuk televize byl tak hlasitý, že je žádný zvonění neslyšeli… A co manžel? Nic zvláštního: když matka nezapomněla na dítě, co očekávat od něj? Dva dospělí lidé, dva rodiče, a nikdo si nevzpomněl na svého syna, kterého vychovávají už pět let.