Naše máma byla v mládí dost zvláštní. Dávala přednost svému druhému manželovi před námi, s bratrem. Jsem nejstarší dcera v rodině, můj biologický otec už dávno zemřel. Když se mámě narodil můj mladší bratr Ivan, dala ho na výchovu své mamince – naší babičce. Iva si skoro vůbec nepamatuju. V té době jsem chodila do školy, a Ivan žil u babičky v sousední vesnici.
Přijížděli k nám jen na svátky párkrát do roka. Jak mi máma říkala, peníze jim skoro nestačily na živobytí, a druhé dítě by situaci jen zhoršilo. Zato máma vždy měla peníze pro svého manžela, který ji posílal do obchodu pro další lahev. Měla jsem pocit, že svého muže miluje víc než děti. Po škole jsem se dostala na státní místo na technickou školu. Máma mě rychle zařídila do ubytovny, našla mi práci číšnice a zmizela z mého života. Řekla, že teď jsem dospělá a mám si svůj život zařídit sama. Zpočátku to pro mě bylo těžké a osamělé, moc mi chyběla mámina podpora. Ale pak jsem si zvykla, vystudovala jsem a teď pracuji ve skvělé firmě. Nedávno jsem začala komunikovat s mým bratrem Ivanem. I on má podobný pocit, že v dětství ho moc nemilovali. Teď je naše máma už stará, její manžel se opil a odešel ze života.
Zůstala sama a pořád nám volá, žádá o více pozornosti a péče. Ale my jí to nějak nemůžeme dát, protože v minulosti nám to sama nedávala. S bratrem se střídáme v návštěvách, jezdíme k mámě na vesnici, přivážíme jí jídlo a léky. Ale neostáváme tam dlouho. Upřímně, stala se pro nás úplně cizím člověkem. K ní necítíme žádné emoce.