Alena si znovu láme hlavu, od koho by si mohla půjčit peníze. Tentokrát nejde o pár stovek – potřebuje pořádnou částku. Blíží se narozeniny jejího synovce Davida a hned poté slaví její sestra Klára a švagr Marek. Všichni tři jsou zvyklí na luxus a velké dárky.
Klára si žije jako královna. Její manžel vlastní stavební firmu a daří se mu skvěle – mají velký dům u Prahy, dvě luxusní auta a pravidelně jezdí na dovolené do Alp i na Maledivy. Navíc jim pomáhají Klářini rodiče – babička s dědou z Mělníka, kteří nikdy nezapomenou připomenout, jak moc do života svých dcer investovali.
Klára sama pracuje jako lékařka a vydělává více než dost. Jejich dvě děti chodí do prestižní soukromé školy, nosí značkové oblečení a znají jen drahé tablety a poslední modely mobilů.
A Alena? Žije s manželem Tomášem v pronajatém bytě na okraji města, platí hypotéku, Tomáš má průměrný plat a Alena dělá účetní na půl úvazku. Mají sedmiletou dceru Emu, která je šťastná i z plyšového pejska z hračkářství za stovku. Když jsem Aleně navrhla, ať tentokrát popřeje jen symbolicky, zarazila mě. Řekla: “To by mi máma nikdy neodpustila.”
Matka obou sester, paní Věra, je velmi přímá – až nevybíravě. Nedávno jí doslova řekla, že si vzala chudáka. Tomáš, můj syn, není žádný lenoch – pracuje už od osmnácti a nikdy si na nic nestěžoval. Ale když jednou Alena přinesla Markovi diář a dětem bonboniéru, Věra přišla k nám domů a rozčílila se tak, že jsem musela odejít z místnosti.
A co hůř – Klára jí tenkrát ještě poslala seznam “vhodnějších” dárků na příští rok. Každý z nich stál tolik, co půl měsíční výplata Aleny.
Tomáš se už dávno rozhodl nechodit na rodinné oslavy. Nechce poslouchat poznámky své tchyně, která ho při každé příležitosti srovnává s Markem, jako by úspěch švagra byl jediným měřítkem hodnoty člověka.
Včera jsem Alenu viděla úplně zlomenou. Přiznala se mi, že už se rozhodla – letos k mámě a sestře nepojede. Řekla, že její úsilí nikdo neocení. Dluh z loňska ještě nesplatila a teď má znovu žebrat, aby se mohla někomu “vyrovnat”.
Bylo pondělí ráno a Alena seděla s hrnkem kávy v kuchyni. Malá Ema ještě spala, Tomáš byl už v práci. Venku mrholilo, ale v Aleně začínalo cosi klíčit – tichý, ale pevný vzdor.
Telefon na stole zablikal. Klára napsala:
„Nezapomeň, že David má rád LEGO Technic, Marek si přeje tu whisky, co jsme pili o Silvestru – Glen něco… A já ti pošlu odkaz na kabelku, co jsem viděla v Palladiu. Neříkej, že zas nemáte.“
Alena chvíli zírala na obrazovku. Pak zprávu jednoduše smazala.
Za dvacet minut seděla u notebooku. Otevřela excelovou tabulku, kam si zapisovala své výdaje. U všech dárků, které měla koupit, napsala: ZRUŠENO.
Vzala si starý diář a začala psát:
– Vyřídit předčasné splacení malé půjčky (když vrátí předčasně, ušetří na úrocích).
– Zrušit předplatné módního časopisu (stejně si jen kazila náladu).
– Zavolat psycholožce – chtěla se objednat už dávno, ale pořád to odkládala.
A pak přišel moment, který si bude pamatovat navždy. Vzala mobil, otevřela skupinový chat s mámou a sestrou a napsala:
„Letos na oslavy nepřijedu. Omlouvám se, ale rozhodla jsem se, že nechci pokračovat v něčem, co mě dlouhodobě ničí. Své peníze budu věnovat své rodině, ne cizím přáním. A žádné další seznamy dárků mi, prosím, neposílejte.“
Chvíli čekala. Ticho. Pak přišla reakce od matky:
„To jako myslíš vážně? Takový sobec jsi byla vždycky. Klára si tě roky omlouvala.“
Klára nic nenapsala.
A tak Alena udělala ještě jednu věc: vypnula telefon.
Ten večer si s Tomášem a Emou udělali palačinky, pustili si film a smáli se tak, jak už dlouho ne. Poprvé za mnoho let se necítila jako někdo, kdo musí dohánět cizí očekávání. Cítila se… svobodně.
Uplynuly dva týdny. Telefon mlčel. Žádné zprávy od Kláry, žádné výčitky od matky. Alena si v duchu říkala, že to je klid před bouří. Ale bouře nepřicházela.
Začala si všímat, jak moc se jí ulevilo. Nemusela každý den přemýšlet, jestli zase něco nesplnila, jestli se někomu zavděčila. Ema byla šťastná — víc si hrála s mámou, víc se smála. Tomáš, i když toho moc neříkal, začal být klidnější. V očích měl víc respektu.
A pak, jednoho odpoledne, přišel e-mail.
Byl od Kláry. Krátký.
„Nevím, co se s tebou stalo, ale zřejmě sis vybrala svou cestu. Mrzí mě, že se od nás distancuješ, ale asi to tak má být. Máma je zklamaná. Já taky.“
Alena chvíli přemýšlela, jestli odpoví. A pak si uvědomila: nemusí.
Nemusí nic vysvětlovat, ospravedlňovat, ani se obhajovat. Kdo chtěl vidět její snahu, ten ji viděl už dávno.
Na podzim nastoupila do nové práce — dostala nabídku na plný úvazek v malé firmě, kde si její preciznosti vážili. Začala šetřit peníze bokem. Malé částky, ale její. Jejich.
Na Emčiny osmé narozeniny Alena upekla dort, ozdobila byt a pozvala jen pár nejbližších lidí. Žádný luxus, žádná “show”. A přesto – nebo právě proto – to byla nejhezčí oslava za dlouhá léta. Ema na konci dne řekla:
„Mami, tohle byl nejlepší den.“
A Alena věděla, že udělala správně. Že někdy největší dárek, jaký člověk může dát sobě i druhým, je odvaha říct dost.