Minulý týden mi bylo 42 let. Mého manžela už několik let nemám – náhle zemřel na záchvat. Máme dva syny, dvojčata. Nedávno jim bylo 13. S manželem jsme se milovali. Staral se o mě i o naše děti. Byl skvělý manžel a otec. Dokud žil, žili jsme v dostatku. Když odešel, zůstali jsme sami tři.
Bydlíme v prostorném dvoupokojovém bytě, který jsme zdědili po manželovi. Kluci chodí do školy, hrají na hudební nástroje a věnují se fotbalu. Já pracuji v bance jako pokladní. Můj plat není vysoký, ale stačí nám, a ještě dokážu něco málo ušetřit. Občas mi pomáhají rodiče. Jsou v důchodu, dostávají malou penzi a už nepracují. Snažím se od nich nebrat peníze, protože vím, že i jim je těžko.
Můj mladší bratr bydlí s rodiči. Je mu už třicet tři, není ženatý a nepracuje. Nechce si hledat práci, protože mu vyhovuje žít na úkor ostatních. Někdy mám pocit, že nemá žádný cíl v životě. Od rána do večera jen hraje počítačové hry. Před třemi dny mi volala máma a požádala mě o poměrně velkou částku – 15 tisíc dolarů. Byla jsem hodně překvapená.
V životě jsem takové peníze neměla. Zeptala jsem se, na co je potřebují. Máma mi řekla, že se rozhodli koupit si malý byt na okraji města. Bratr totiž prohlásil, že chce žít sám – ale zároveň se nechce odstěhovat. Rodiče jsou tak nuceni koupit nový byt, jen aby mu „nepřekáželi“, protože on „potřebuje začít dospělý život“.
Když jsem řekla, že takové peníze nemám, máma mi navrhla, abych si vzala půjčku. Odmítla jsem. Můj bratr je dospělý muž, ale nechce se postarat sám o sebe – nechce pracovat, jen sedí doma, hraje hry a ještě k tomu vyhání rodiče, aby měl klid. Mohl by přemýšlet o své budoucnosti a přestat jim viset na krku. Máma se urazila a od té doby se mnou nemluví.