Bylo mi dvacet, když jsem se vdala za Andreje. Můj manžel je o šest let starší než já. Po svatbě mi rodiče manžela pomohli zajistit mu práci ve velké společnosti na dobré pozici. Pak nám darovali peníze na první splátku hypotéky, takže jsme si mohli koupit náš byt. Pocházím z vesnice, po škole jsem se přestěhovala do města, abych studovala na pedagogické univerzitě. Máma se sestrou zůstaly tam. Tátu jsme pořádně neznali, protože po narození sestry nás opustil.
Když mě manžel seznámil se svou maminkou, hned jsem si ji oblíbila. Okamžitě jsem ji začala oslovovat “maminko”. Obklopovala mě péčí a pozorností. Brzy jsem otěhotněla, ještě před svatbou. O těhotenství jsem se dozvěděla v druhém měsíci, dítě jsem si nechala, rozhodla jsem se, že budu rodit. Uspořádali jsme skromnou svatbu, peníze nám dali rodiče manžela. Kvůli narození dítěte jsem zanechala poslední ročník. Potom jsem se začala věnovat dítěti – a už jsem se na univerzitu nevrátila. Nedávno mé dceři byly tři roky. Rozhodla jsem se, že jí uspořádám velkou oslavu doma. Objednala jsem spoustu dekorací, dort s jejím oblíbeným hrdinou z pohádky. Koupila jsem několik šatů – všechno, co si přála. Během oslavy jsem si všimla, že něco trápí moji tchyni, ale snažila se to skrýt. Zeptala jsem se jí na náladu, řekla, že je vše v pořádku. Po oslavě jsem se této tématu vrátila, a ona mi řekla vše, jak to je. Tento rozhovor mi hodně pomohl do budoucna. Vyjádřila všechno, co si o mně myslí.
Řekla, že tohle nemůže být. Já jsem přece jen nevěsta, a oni mě přijali do rodiny a snaží se dát vše nejlepší. A já pořádám velké oslavy k narozeninám manžela. Andrej totiž hodně pracuje, sám, splácí hypotéku, platí za energie, dává mi na výdaje. To všechno je málo, ještě k tomu pořádám takové věci a nestydím se. Nemohla jsem nic říct, protože měla pravdu. Ale bylo mi to hrozně líto. Všechno mi řekla velmi ostře. Plakala jsem několik dní v noci.
Pak jsem se vzchopila a pochopila, že se musím změnit. Musím pracovat, vždyť jsem tolik let studovala, musím se vrátit na univerzitu, dokončit ji, najít dobrou práci, rozvíjet se. A nedávat jiným lidem příležitost říkat o mně něco podobného. Se svou tchyní se bavíme, ale už ji “maminko” neoslovuji. Druhý den se omluvila za svá slova, ale ta slova už byla řečena.