To, co si pamatuji z dětství, jsou hádky a skandály mých rodičů. Hádali se neustále – kvůli každé maličkosti. Bili se, vyhazovali věci z oken, rozbíjeli nádobí. Byl to naprostý chaos. Nebyli to alkoholici – maximálně sklenička vína nebo koňaku o svátcích. Ale oba měli strašné povahy.
Bydleli jsme ve dvoupokojovém bytě, a když začala další hádka, zavírala jsem se v koupelně. Jako malá jsem se třásla strachy, že se navzájem zabijí. Když jsem byla starší, jen jsem si zacpávala uši a čekala, až to přejde. Někdy hádka trvala hodiny, jindy i několik dní. Začínali hned od rána, hned jak vstali. Důvody byly vždy banální.
Jiné děti se modlily, aby se jejich rodiče nerozvedli, ale já o tom snila. Jen v takovém případě jsem mohla mít klidný život. Někdy bylo mezi nimi klidné období – třeba měsíc nebo dva – ale pak to celé začalo znovu. Prosila jsem Boha, aby mě z toho pekla odvedl. Neměli jsme žádné blízké – nebo o nich nevím. Moji rodiče s nikým neudržovali kontakt. Prarodiče zemřeli dávno. Měla jsem tetu, ale nikdy jsem ji neviděla.
Po střední škole jsem nastoupila na lékařskou fakultu. Chtěla jsem bydlet na koleji, ale protože jsem byla místní, neměla jsem na ni nárok. Tak jsem zůstala bydlet s rodiči. Byla jsem ve čtvrtém ročníku, když jsem se dozvěděla, že se rodiče rozvádějí. Prodali byt a každý šel svou cestou.
Na otázku, s kým budu bydlet já, mi máma drsně řekla, že jsem už dospělá a moje problémy ji nezajímají. Tak mě rodiče nechali bez střechy nad hlavou. Pomohli mi kamarádi – jedna kamarádka mě ubytovala a půjčila mi peníze.
Nechci vidět ani mámu, ani tátu. Zničili mi život. Nepíšu jim, nestýkám se s nimi a ani nechci. Máma mi vždy tvrdila, že mě miluje a zůstává s tátou kvůli mně – aby dítě vyrůstalo v úplné rodině.