Táta má bratra a dvě sestry. Je z nich nejmladší. Nikdy jsem necítila z jejich strany lásku – spíš chlad a lhostejnost. A vlastně nejen ke mně, ale ke všem z naší rodiny. Když zemřela tátova maminka, všechno se změnilo. Zanechala totiž tátovi velký dům, což se ostatním sourozencům nelíbilo.
Já si ale myslím, že to bylo spravedlivé. Tety se dobře vdaly a strejda měl dvě byty. Všichni žili v pohodlí, na rozdíl od nás. My jsme s rodiči bydleli v malém jednopokojovém bytě bez pořádné rekonstrukce. Táta pracoval jako hlídač v továrně a máma byla obyčejná učitelka. Asi babička chtěla, aby si táta konečně vyřešil otázku bydlení.
Strejda a tety začali hrát na city – říkali, že je máma při dědictví ošidila. Dobře věděli, že táta je dobrosrdečný člověk. A hned toho využili. Najednou k nám začali skoro každý den chodit na návštěvy, nosili sladkosti. A když nemohli přijít, aspoň volali.
Když táta dům prodal, rozdělil peníze mezi svého bratra a sestry. A jakmile dostali svůj díl, zmizeli z našeho života. Tátu to bolelo, to jsem viděla. Peníze, které nám zůstaly, šly na výměnu oken. A přitom jsme si mohli koupit nový větší byt – kdyby naši příbuzní neřekli, že chtějí svůj podíl. Lakomí a vypočítaví lidé.
Jednou jsme s mámou jely do vesnice, kde bydlí strejda. Nechystaly jsme se k němu, ale náhodou jsme ho potkaly. Začal nás zvát na návštěvu. Když se ho máma zeptala, proč už k nám nechodí, začal se vymlouvat. Prý má hodně práce a tak dále. Ale pravda je, že jakmile dostal, co chtěl, prostě se vytratil.
Nemám je ráda. Ani s nimi nechci mluvit. Ale je mi líto táty – on je pořád miluje a věří jim. Doufám, že jednoho dne pozná, jací doopravdy jsou.