Můj muž už před svatbou bral otázku bydlení na lehkou váhu. „Ale no tak, mamka nám dá byt jako svatební dar, má přece tři, neboj se,“ říkával. „Jsem její jediný dědic, komu jinému by je nechala?“ Tento jeho přístup se mi moc nelíbil – chtěl budovat vlastní štěstí spoléháním se ne na sebe, ale na druhé.
Na svatbě jsme žádný byt nedostali. Dostali jsme jiný dar – hodnotný a užitečný, ale byt to nebyl. Tchyně je železná dáma. Sama postavila mého muže na nohy. Dá se říct, že vybudovala vše od nuly, později si koupila tři byty, které teď pronajímá a má tak stabilní příjem. V mé rodině to bylo úplně jinak. Moje maminka zemřela, když nám se sestrou bylo 12 a 16 let. Otec se o nás pak postaral sám. Později vážně onemocněl. Dohodly jsme se se sestrou, že ona se o něj bude starat, a já se pak zřeknu nároku na byt. Takové řešení mi vyhovovalo.
Můj muž byl vždy proti hypotékám a úvěrům. Vlastní bydlení nemáme, a jak to vypadá, ještě dlouho mít nebudeme. Po svatbě, když jsme nedostali byt, začal manžel upínat naděje na naše první dítě. Jeho plány mě doháněly k šílenství. „Až mámě porodíme vnuka, tak změkne a určitě nám jeden byt dá. Dva jí přece stačí, žije sama a nemá velké výdaje.“
Vím, že to myslí dobře, ale mít dítě kvůli bytu… to mi připadá naprosto nepřijatelné. Kvůli tomu jsme se silně pohádali. Manžel slíbil, že si s mámou promluví, aby nám s bydlením pomohla, ale tchyně ho poslala do háje a řekla mu, že s těmi byty nemá vůbec nic společného. Nezlobím se na ni – a dokonce ji chápu.
Ty byty si koupila sama, sama je zařídila, a teď po ní její syn chce, aby mu je dala. Proč by to měla dělat? „Jsem její jediný dědic. Ty byty stejně jednou zůstanou nám. Myslíš, že má smysl lézt do hypotéky a dávat většinu společného příjmu bankám? Ty byty se přece nikam neztratí,“ řekl mi. – „A co když se tvoje mamka rozhodne všechno prodat a koupit si vilu třeba v Itálii?“
Zůstaneme bez bydlení navždy? Teď oba pracujeme, můžeme si vzít hypotéku a konečně to vyřešit. Manžel ale na moje argumenty odpověděl, že si vymýšlím. Řekněte, je normální sedět a čekat, až tchyně zemře, abychom po ní zdědili byt? Ona je sice moje tchyně, ale jeho matka. A on spoléhá jen na to…