Z dětství jsem vychovávala svého bratra sama. Byl mezi námi sedmiletý věkový rozdíl. Rodiče pili, a tak jsme vyrůstali, jak jsme jen mohli. Stala jsem se pro bratra ochranou, oporou a podporou. Uplynuly roky… Můj vlastní život se ale nevydařil. Tak moc jsem se vžila do role matky pro bratra, že jsem zapomněla na svůj osobní život – a zůstala jsem sama.
Bratr to měl jinak. Potkal Innu, vzali se, narodily se jim dvě děti – kluk a holka. Já sama neměla, za co utrácet, tak jsem peníze dávala bratrově rodině – kupovala jsem dárky, posílala peníze.
Setkávali jsme se bohužel jen zřídka, protože jsem se přestěhovala do jiné země. Ale s posíláním dárků jsem nepřestala – v cizině je totiž člověk citlivější na pocit domova a blízkosti rodiny. Většinu své výplaty ze dvou prací jsem posílala synovci. V té době už neteř žila se svým manželem a dítětem. Posílala jsem peníze a v duchu chápala, že synovec to bere jako samozřejmost, moc se neobtěžuje s poděkováním a o kontakt se mnou se nijak zvlášť nesnaží.
Jednou jsem se přes sociální sítě dozvěděla, že můj bratr zemřel – úplně propadl alkoholu… Překvapilo mě, že mi to synovec nenapsal, ale řekla jsem si, že měl asi jiné starosti. Pohřeb jsem zařídila já – jak se sluší: smuteční hostinu, květiny a všechno, co k tomu patří. Potom život pokračoval dál. Opět jsem posílala peníze synovci, a pak jsem se dozvěděla, že zemřela i má švagrová – ze stejného důvodu. A to jim bylo teprve 47 a 44 let. Až po dvou dnech mi napsala synovcova přítelkyně, že prý mě o to požádali, ať hlavně moc nevyzvídám, protože toho stejně moc neví.
Bylo mi strašně líto, že mě synovec vnímá jen jako pytel zlata, ale žádný skutečný rodinný cit ke mně nechová. Po té zprávě od jeho přítelkyně jsem mu sama napsala. Popsala jsem mu svoje pocity a požádala ho, aby občas udržoval kontakt.
Na tu zprávu mi odpověděl asi takto: „Řekl jsem přítelkyni, ať ti napíše, tak ses to přece dozvěděla, tak co teď ještě chceš?“ Už ani nevím, jestli chci dál pomáhat synovi svého bratra… Vím ale jistě, že jsem všechny ty roky milovala a pomáhala spíš člověku ze své představy, než tomu skutečnému. A tohle poznání bolí ještě víc.