Anastázie si znovu představila, jak otevře dveře domu… Viktor ji musí poznat, je mu čtrnáct. Možná si i Ljuba vzpomene. Ale Grisha byl příliš malý, když ji odvedli…
Pohyb vlaku zpomalil. Průvodčí vyšla ze svého kupé a začala se probíjet k dveřím, roztlačovala pasažéry. Nakonec vagón několikrát cukl a zastavil. Cestující, tlačící se s objemnými taškami a kufry, spěchali k otevřeným dveřím.
Anastázie vykročila na úzké, slinami pokryté nástupiště a hluboce se nadechla. Svoboda! Spolu s ostatními cestujícími sešla po schodech na malou náměstí před nádražím. Někdo odbočil k autobusové zastávce, jiní, kdo nechtěli čekat, zamířili k stanovišti taxi.
Anastázie šla pěšky. Chtěla se nadechnout rodného vzduchu, uklidnit se. Konec cesty, byla doma. Doma! Anastázie se usmála a obrátila tvář k lehkému květnovému větru a slunci.
Za poslední tři roky se tu nic nezměnilo, jako by odjela včera. Cestou domů nepotkala žádné známé, a tomu byla velmi vděčná. Když si všimla svého plotu, nohy ji samy začaly spěchat.
Anastázie zatlačila branku a vešla na dvůr. Stoupla si na první schod verandy a posadila se – nohy ji zradily. Posadila se na schod, vedle sebe položila tašku.
Za dveřmi se ozvaly rychlé a spěšné kroky. Ztichly za zády Anastázie. Pomalu se otočila a uviděla ve dveřích opáleného, bledovlasého chlapce.
„Grisha?!“ vykřikla radostně.
„A kdo jste vy, tetičko?“ Grisha zvědavě zíral na neznámou ženu.
„Já… A kdo je doma ještě?“ odpověděla Anastázie místo odpovědi.
„Máma s Ljubou šly do obchodu. A Vitya…“
„Máma?“ Anastázie překvapeně zírala na syna.
Chlapec se náhle couvl a zmizel v hloubce domu.
„Nepamatuje si mě, nepoznal mě,“ hrůzou si pomyslela Anastázie.
Za chvíli znovu zaslechla kroky. Donutila se vstát ze schodu. A včas, protože ve dveřích se objevil Grisha a za ním stál Vitya.
„Tahle teta,“ řekl Grisha a ukázal na Anastázii.
Anastázie neodtrhla oči od staršího syna. Bylo to tak podobné jeho otci, že jí zacpalo hrdlo.
„Ahoj, synu,“ zašeptala.
V očích Vity se mihlo poznání, radost a ostražitost.
„Pustili mě. A Grisha říkal, že vaše máma šla do obchodu.“
„Tohle…“ Vitya zakašlal, vyčistil si hrdlo, „on ji tak teta Zina říká,“ odpověděl Vitya hrubým a nízkým hlasem.
„A ty?“ – otázka vypadla sama od sebe, rychleji, než stihla přemýšlet.
„Pojďte do domu,“ řekl Vitya, naklonil se a lehce zvedl její tašku. Grisha na chvíli ztuhl, ale pak běžel za bratrem.
Anastázie se ohlédla. Venku nikdo nebyl. Vyšla na verandu a vstoupila do tmavé předsíně, odbočila vlevo a vkročila do otevřených dveří chalupy.
„Vityu, a kde je Ljuba?“ zeptala se Anastázie a znovu se podívala na Vityu. Oči jí pálily, jak se snažila vzpomenout na všechno, co se za ta léta změnilo.
Vitya se podíval na ni, jako by zvažoval odpověď, a pak řekl: „Ljubka se vrátila domů před týdnem. Říkala, že po školním roce se znovu vrátí, ale teď má nějaké problémy. Ale říkala, že se máš vrátit dřív.“ V jeho hlasu byla jistá neochota, ale zároveň jakási ochranná vděčnost.
„Myslím, že by si měla vidět tu náš nové auto, co jsme koupili… Je lepší než ten starý traktor,“ Grisha, který předtím tiše stál v pozadí, se nakonec přidal do konverzace.
Anastázie pomalu přikývla, ve tváři se jí usadil smíšený výraz. Něco v jejím srdci zůstalo nedořečeno, a to i když se setkala s Viktorem a Grishou. Kde byla Ljuba? A proč se všechno zdálo tak jiné? Co všechno se stalo za těch tři roky?
„Chlapci, neměli bychom jít dovnitř? Chcete něco k jídlu?“ řekla nakonec, přičemž její pohled přelétl kolem.
„Něco bych si dal,“ odpověděl Vitya. „Ale nejdřív mi ukázal, co jste přivezla. Co je v té tašce?“
Anastázie si otřela oči a nechala tašku na stole, když vešla do kuchyně. Rozložila obsah – knihy, staré noviny a několik menších balíčků, které vezla z města. Dnes už tu byla jiná atmosféra, nic z toho, co si pamatovala, se nezměnilo, ale přesto se vše zdálo být jinak.
Grisha si po chvíli vzpomněl na něco, co se mu zdálo důležité: „A co teď uděláš, tetičko?“
„Teď?“ Anastázie na něj pohlédla, její oči se zúžily v zamyšlení. „Teď musím zjistit, co všechno se změnilo. A já se musím postarat o svou rodinu. To je teď to nejdůležitější.“
Vitya přikývl a přistoupil blíž. „Ale budeš s námi. Už tě nic nemůže rozdělit. Slíbila jsi nám to.“
Až teď si Anastázie uvědomila, že její návrat domů bude začátkem něčeho nového. Bude muset hledat odpovědi, vyřešit minulost a napravit to, co se rozpadlo. Ale jedna věc byla jasná – její vztahy s těmito lidmi, s těmi, které milovala, se nesmějí ztratit.