— Allo, máme radost! — slavnostně začala maminka rozhovor po telefonu. — Oležek si, zdá se, našel práci! Kancelář kousek od domu, plat — budeš valit oči! Dnes šel na pohovor. Čekám. Měli by ho vzít!
Alla při poslechu nadšeného hlasu matky obrátila oči ke stropu. „Už posté ho takhle ‚měli vzít‘. Ale nevzali. Něco se pokazilo. Spíš vůbec na žádné pohovory ani nechodí! Jen mamince lže. Je mu tak pohodlné sedět jí na krku! Ale když to řeknu, zase se pohádáme,“ přemítala Alla, zatímco dál naslouchala matčině radosti.
Oleg byl mladší Allin bratr. Věkový rozdíl mezi nimi byl jedenáct let. Allě bylo třicet čtyři, byla dávno vdaná, měla dcerku a žila s manželem ve vlastním bytě.
Oležek byl matčin mazánek, velmi podobný otci, o kterého přišli brzy — nešťastná náhoda. Allě bylo tehdy už dvacet, studovala na vysoké, ale bráška chodil teprve do třetí třídy. Maminka to nesla velmi těžce. Příbuzní a známí jí opakovali, že se musí držet kvůli synovi. S Allou nikdo nepočítal — byla přece dospělá. A taky měla silnou, cílevědomou povahu — nikdy neplakala. Šla tvrdě za svým cílem. Nechtěla si stěžovat — na rozdíl od bratra. Ten si vždycky rád posteskl a rodiče mu rychle plnili každé přání. Oleg to brzy pochopil a nehorázně toho zneužíval.
Když se matka po roce trochu vzpamatovala, soustředila veškerou svou lásku a péči na zbožňovaného syna. Myslela si, že to dělá i na památku manžela, kterého milovala a který také v synovi viděl všechno.
Oleg dostával to nejlepší, i když rodinný rozpočet byl skromný. Matka, Rimma Igorovna, pracovala jako obyčejná inženýrka ve státní firmě. Nejvíc se bála, že se Oleg bude cítit jako „sirotek“, a tak se snažila, jak jen mohla. Vozila ho na dovolené, kupovala značkové oblečení, pořizovala drahé mobily. Zadlužovala se, brala si půjčky — hlavně aby syn „vypadal důstojně“. Alla na žádné dovolené nejezdila — bylo to moc drahé. Kromě toho končila školu a plánovala svatbu. Matka často říkala, že „Alla už je dospělá, ta se o sebe postará, ale syn, to je moje pýcha, můj miláček, ten potřebuje péči.“
Oleg byl opravdu pohledný. Atletická postava, aristokratické rysy, výrazné lícní kosti, krásné zelené oči, přesně tvarované rty, které se často stáčely do otráveného úšklebku. Vždycky mu bylo něco málo. Přinesla mu matka z obchodu řízek, a on, aniž by odtrhl oči od počítače, znechuceně poznamenal, že zase koupila v tamtom obchodě — „vždyť tam mají tvrdé maso!“ Možná se musí umět správně připravit… Matka odložila tašky a běžela do jiného obchodu pro dražší biftek. Tak si žili.
Alla se vdala a odstěhovala se k manželovi. Svatbu měli skromnou. Ani nechtěli velkou — manžel byl taky z chudé rodiny, zvyklý žít skromně. Dědil po babičce dvoupokojový byt, tam se nastěhovali. Matka den před svatbou Allě řekla, že peníze nemá, „vidíš přece moji výplatu“. Ale brzy po svatbě koupila Olegovi nový počítač a drahou kancelářskou židli — „vždyť celé dny sedí, kazí si záda“. Oleg po škole nikam nešel — ani na vysokou, ani na střední. A do armády také ne — ploché nohy. Rimma Igorovna dlouho vyprávěla, jak měl ve škole těžké období a že si teď musí odpočinout a najít svou cestu. „Nač se hnát? Vždyť má život před sebou.“ A tak Oleg seděl doma. A hledal svou cestu.
A sedí tam dodnes, ve třiadvaceti. Bez vzdělání, bez profese. Rimma Igorovna nechtěla, aby šel „na nějaký hloupý obor — za pár korun“. Na lepší obor ale taky nebyl připravený. Alla jí vysvětlovala, že to by pro to musel alespoň něco dělat. Ale Oleg dělat nic nechtěl. Takový život mu naprosto vyhovoval.
Peníze se tenčily. Matku propustili a odešla do důchodu. Olegovy nároky ale rostly. Alla občas pomáhala — ale jen matce. Protože se dozvěděla, že delikatesy, které jí vozila, sní Oleg, a peníze jsou také utráceny za jeho dobroty. Oleg mezitím ztratil i svou postavu — Alla si všimla, že přibral. Ale matka byla pořád nadšená. Milovala ho. Alla začala kupovat jen praktické věci — třeba oblečení nebo spotřebiče — a výhradně pro matku. Syn přece vůbec nepomáhal.
Jednou se silně pohádaly. Alla navrhla matce, aby šla na čas bydlet k nim. Oleg by tak musel žít sám a možná by se vzpamatoval. Matka ale řekla, že je to „krvinka“, jak by mohl být sám?
— No jasně! Je přece malý! — rozčílila se Alla. — On tě jen využívá! Sedí si a nic nedělá.
Matku ale nepřesvědčila. Myslela si, že Alla žárlí nebo je zlá, protože jí je osud bratra lhostejný. Tak se pohádaly a volaly si už jen o svátcích. Při jednom hovoru matka oznámila, že Olega opět nevzali do práce. „Nechápu proč,“ divila se. A tak si našla práci na částečný úvazek. Bylo to těžké, musela brzy vstávat, ale alespoň něco.
Jednoho dne přišla domů z práce a našla v kuchyni cizí dívku. Oleg právě vytahoval zákusky z lednice a podával je dívce.
— Mami, seznam se, tohle je Ksenie. Měla tu být už dřív, ale nebyl čas. Bude tu s námi bydlet. Doma má přetlak — tři mladší bratři, žádný pokoj, tady je místa dost. Ksenie je talent — krásně zpívá, ale prorazit je dnes těžké. Musí se nějak živit.
Ksenie sklopila oči a mlčky míchala čaj.
Rimma Igorovna zůstala stát s balíkem mléka v ruce…
— Mami! Teď ti na krku sedí oba! — téměř křičela Alla, když jí matka zavolala. — Vsadím se, že ani ona nepracuje. Oba se „hledají“! Ale tebe bude těžké uživit pro dva!
— Vím, holčičko, — brečela matka. — Ale jak ji vyhodit? Je těhotná. Prý s Olegem.
Alla zavřela oči. Stalo se to, čeho se bála nejvíc…
Ksenie zůstala. S Olegem se vzali. Matka si našla další brigádu — pár hodin denně v malé kanceláři. Firma byla z jiného města, majitel, Jurij Semjonovič, pětaosmdesátiletý elegantní muž, zde rozjížděl nový podnik. S Rimou se brzy sblížili. Jurij ocenil její důvtip, klid a péči o sebe. Ona si ho také oblíbila — byl sám, žena mu nedávno zemřela, pohroužil se do práce. Jejich vztah se proměnil.
Za pár měsíců se Ksenie narodilo dítě — Rima se stala babičkou. Oleg dál nepracoval, zato Rima nastoupila u Jurije na plný úvazek a brzy dostávala velmi slušný plat. Byla šťastná. Často zůstávala přes noc v jeho bytě, až se tam úplně přestěhovala.
Jednoho dne přišla domů, zabalila si věci a řekla:
— Vzala jsem si Jurije. Odjíždíme do jeho města, je to šest set kilometrů odsud. Navštěvovat vás nemohu. V bytě zůstaňte. Ale nájem plaťte včas.
Syn byl v šoku. Nečekal, že se to tak otočí. Peníze nosila vždy matka, ale teď už jich ubývalo…
Jurij často s Rimou mluvil o jejím synovi. Nechápal, proč sedí doma — jeho vlastní syn už dávno pracoval. Olegova nezralost ho zarážela. Ale neměl právo zasahovat. A navíc — odjížděli.
Alla byla šťastná. Konečně matka našla i pro sebe život. Jurij se jí líbil. Byl hodný, vážný a spolehlivý.
— Mami, — plakal syn do telefonu. — Nepřijela bys? Nezvládám to. Ksenie nic neumí, nevaří, neuklízí, dítě pořád nemocné, peníze nejsou. Jsem kurýr, je to těžké. Ksenie pracovat nechce, ani později. Prý že muž má rodinu živit. Mami, přijeď…
Rimma Igorovna seděla na verandě pěkného venkovského domu s Jurijem. Pili čaj a obdivovali růže, které jí zasadil.
— Ne, synku, nemohu. To je tvá rodina, tvá volba. Můj domov je teď tady, s manželem. Dost jsem tě rozmazlovala. Neviděla jsem, že jsi dospělý. Teď už stačí. Máš na to. Věřím ti. Omluv mě, musíme na prezentaci.
Syn zklamaně zavěsil. Ani se nerozloučil. Pochopil, že už mu nikdo nepomůže. Začal dospělý život.